Kosmopolitická poesie

Nelituji, nestydím se,

Je-li psát mým osudem,

že jsem Maďar ve svých spisech,

jimž je půdou rodná zem:

že „dvou světů” zázrak nejsem,

a jsem jedním z lidu jen:

k lidu se má píseň nese,

jemu vším jsem poplaten!

Nechť si mocný národ šíří

řeč i vlast a boha s ní

jako příval, jenž vše zvíří,

rozdrtí i zúrodní!

V malém národě, jenž čelí

této zkáze, chtěje žít,

nechť se básník s lidem stmelí!

Smrtí je – stát mimo lid!

Je zde málo slávy skvělé,

s národem jde hrobu vstříc?

Ničím je stát doma v čele,

Netuší-li soused nic?

Soutěž důstojna nás není,

není o čem zazpívat?

V Evropě jsme natlačeni,

Albion chcem zabírat?

Svedeš-li to, buď „bard světa!”

Hřmi, by líný Západ vstal!

Svatou kolébka je mně ta,

v níž jsem Maďarem se stal!

Sterých nitek svazek skrytý

odtud k vlasti víže mne,

ideál jen odtažitjý –

ke zpěvu mne nepohne.

Kde sis bědný omyl přečet,

že svou rasou, jež mu dá

svéráz národní, svou pečeť,

velký básník pohrdá?

Mnohých pěvců píseň sládla,

nejlepší z nich kdys jsem znal:

u všech jako ze zrcadla

s vlastí – lid mi vyvstával.

Z čista jasna neumírá

národ utiskovaný,

dokud básníkova lyra

zvučí citem otčiny.

A když vlast přec v nebezpečí

tak či onak uvidíš –

vezmeš babsky do zaječích,

svatý prapor opustíš?

Ó, kéž novou, úctyhodnou

píseň smím jak Homér pět

na omládlou vlast svou rodnou,

neznaje již jejích běd!

Kdyby vlast však zhynout měla,

kéž jí Ossianem jsem,

než aby má zlhostejnělá

píseň byla bastardem!