Bouře

Loukou se žene košile.

Ve svatojánské bouřce

zbĕhla ze šňůry na prádlo,

teď letí přískoky nad zmáčenou trávou,

netĕlesná choreografie

ranĕného pĕšce.

Tam utíkají. Plátĕní.

Pod nebem, kde blesk křižuje blesk,

řítí se vojsko předposledních gest,

zteč prostĕradel, praporců;

zasviští nenapodobitelnĕ

urvaná vrcholová plachta, cár,

v nemĕnném rámu zelenĕ

se bortí, vznášejí se ze zemĕ,

zjevuje každý jejich skok

poslední plátna pro masový hrob.

Vykročím, i když nehnutá,

vybĕhnu z vlastních obrysů,

o stupeň svĕtlejší se nadnesu

s vypjatým tĕlem mezi nĕ a za nĕ,

jak šílenec, když uletĕl mu pták,

jak prázdný strom, když uletĕl z nĕj pták,

a on jen vzpíná ruce, vábí jej –

Teď padli naznak.

Na bílém křídle náhlé promĕny

se vojsko vznese nahoru,

vznáší se jak nehybné zjevení,

vznáší se jako vzkříšení,

jak z hladiny vod racek,

střelou k vĕčnosti splašený.

Na podmáčené louce

prázdno, jen natažené ruce

a temná zeleň trávy. Jezero.