BÍLÝ OBRAZ

Byl štědrý prosinec. Na zasněžené pláni

s paletou v ruce kdosi stál.

Sněžilo, sněžilo do jeho malování.

On nevěděl, on maloval

tu nahou zimu, její pevné kosti,

údolí klína, hlubší, nežli chtěl,

a výšku ňader v strmé závratnosti.

Sněžilo na model.

Tu havran zakroužil, ach Bože, co ten chce tu

a odkud přilétá?

Byl štědrý prosinec. Sněžilo na paletu

a prázdná byla paleta.

Ta strašná bezmocnost zmocnit se malování,

jež padá na plátna

a je jak bílý sníh, jenž neví, neví ani,

proč padat má!

Ta strašná bezmocnost zastavit prchající!

Zeslábla ruka tvá,

jazyk máš svázaný a nedovede říci

tomu, co roztává:

Ó věčné proměny, taje vaše utajené,

ó věčné proměny, až rozplynu se v sníh,

kde bude duše má, kde bude, v které ženě

a v kterých závějích?

Byl štědrý prosinec. Na zasněžené pláni

s paletou v ruce kdosi stál.

Sněžilo, sněžilo do jeho malování.

On nevěděl, on maloval.