SPLEEN

Den za dnem plouží se tak mdlý, tak mdlý,

jak z cel když v kápích chodbami jdou mniši.

Šer zhuštěný, v němž barvy uhasly,

vše zalévá, že oko nerozliší,

kde nebe šedivé, kde země šedá,

kde křivka obzoru je zsinalá a bledá.

Vše prší popelem a mísí se a smývá

v tom svitu klamivém, jenž zpola roven stínu.

A zrak se v prázdno jen a v slité kouře dívá

a v chmury sražené, z nichž cítit vlhkost cínu.

Hned duše po noci, hned zase po dni touží.

Hned tmou se zpíti chce, hned zase žárem spálit.

Krok prázdnou jizbou zní, kde únava se plouží.

A posléz znudí vše v tom svitu, mhou jenž zalit

A deštěm popela a smutkem jeho skonu,

V tom šeru bez kontur a ostrých čar a rysů,

Bez barev záchvějův a bez hýření tónů,

Kde v stíny plíživé vše dlouží se a schvívá.

A duše znavena se smutkem všeho splývá.