Den za dnem plouží se tak mdlý, tak mdlý,

Each day follows the next, as bland, as bland,

jak z cel když v kápích chodbami jdou mniši.

As hooded monks from cells through cloisters shamble.

Šer zhuštěný, v němž barvy uhasly,

Thick grey mutes flaming hues, gains upper hand,

vše zalévá, že oko nerozliší,

Quenching to blend what eyes cannot unscramble,

kde nebe šedivé, kde země šedá,

The skies of grey, from the grey dappled earth,

kde křivka obzoru je zsinalá a bledá.

The curved horizon’s livid, pallid dearth.

Vše prší popelem a mísí se a smývá

All rained with ash, all mixed and all oppressing,

v tom svitu klamivém, jenž zpola roven stínu.

In half-light’s sham, with half-shade gathered in;

A zrak se v prázdno jen a v slité kouře dívá

Sight blankly stares into the smoke, egressing

a v chmury sražené, z nichž cítit vlhkost cínu.

Into the gloom, tasting of dampened tin.

Hned duše po noci, hned zase po dni touží.

At once the soul seeks night, yet yearns for day,

Hned tmou se zpíti chce, hned zase žárem spálit.

Keen to imbibe the dark, yet scald with fire,

Krok prázdnou jizbou zní, kde únava se plouží.

Pacing the room in careworn disarray.

A posléz znudí vše v tom svitu, mhou jenž zalit

The final ennui of dingy light, inspired

A deštěm popela a smutkem jeho skonu,

By rained down ash, the gloom of that demise,

V tom šeru bez kontur a ostrých čar a rysů,

In that grey without shape or edge or feature,

Bez barev záchvějův a bez hýření tónů,

No quivering hues, nor riot color-wise,

Kde v stíny plíživé vše dlouží se a schvívá.

To creeping shadows all being stretched, suppressing.

A duše znavena se smutkem všeho splývá.

And wearied soul in sadness acquiescing.

(as published in

TRINACRIA

)