POSLEDNÍ CESTA

Šel dlouhým náměstím a klonil hlavu k zemi,

měl matný, slabý krok a když šel ulicemi,

kdo na něj pohlédl, hned s cesty se mu vyhnul

a leckdos prohodil: „Ba, ten si někde přihnul!“

a jiný soustrastně zas potřás za ním hlavou:

„Ten aby kopat dal už komůrku si tmavou.“

Byl podzimkový den, na nebi zataženém

se mraky válely, a vítr s teskným stenem

vál dlouhou ulicí a v svítilnách se vztekal,

že padat bude sníh, dnes každý jistě čekal.

Muž vešel v městský park, na zemi v hnědém listí

si vítr skotačí a v holých větvích svistí,

on na park pohledl, na mraky načernalé

a smutně vzdychl jen a kráčel zvolna dále.

Teď bledost rozlila se v zažloutlé mu líci,

vzdych ještě hluboce a vstoupil v nemocnici.

Byl veden k lékaři: „Jsem řemeslník chudý,

jenž celým životem nes lopotu a trudy —“

„„Co já s tím činit mám?““

„Já umru,“ děl muž bledý.

„„To z vašich lící čtu,““ řek chladně muž ten vědy.

„Dnes nebo zítra, vím, však tré mých dětí malých

a žena pijí už půl roku hořký kalich,

půl roku stůňu už; co žena vydře v pláči,

to sotva na činži a dva dny v týdnu stačí,

byt máme studený, čím přikrýt není tělo,

vše již je prodáno, co jenom cenu mělo —“

„„A proč jste přišel sem, snad almužnu zde chcete?““

„Já, pane, slyšel kdys, že mrtvé kupujete,

pět zlatých, něco tak, neb jak teď v ceně stojí —

tak aspoň ušetřím za pohřeb ženě svojí,

a děti nají se… dnes chci jen částici tu…

a zítra… napsal jsem zde, pane, číslo bytu“ …

— — — — — — — — — — — — —

Jest večer. Sněží se. A na Františku kdesi

v malinké světnici kol kamen usedne si

tré dětí, otec jich už tiše leží chvíli,

a matka, jak si přál, šla chléb mu koupit bílý.

A děti v blahu se ku teplým kamnům tisknou,

tu nejmenšímu z nich se zraky náhle blysknou

— byl otce mazlíčkem — a z kapes bundy šedé

teď kornout bonbonů ven ruka jeho vede

a dává bratřím svým a povídá jim k tomu:

„To dal mi tatínek, když přišel dneska domů…“