BÝTI BÁSNÍKEM

Život už mě dávno naučil,

že hudba a poezie

jsou na světě to nejkrásnější,

co nám život může dát.

Kromě lásky ovšem.

Ve staré chrestomatii,

vydané ještě c. k. knihoskladem,

v roce, kdy zemřel Vrchlický,

vyhledal jsem pojednání o poetice

a básnických ozdobách.

Pak jsem si dal do sklenky růžičku,

rozžal svíčku

a počal psát své první verše.

Jen vyšlehni, plameni slov,

a hoř,

ať si třeba popálím prsty!

Překvapivá metafora je víc

než zlatý prsten na ruce.

Ale ani Puchmajerův Rýmovník

nebyl mi nic platný.

Marně jsem sbíral myšlenky

a křečovitě zavřel oči,

abych zaslechl zázračný první verš.

Ve tmě však místo slov

zahlédl jsem ženský úsměv a ve větru

rozevláté vlasy.

Byl to můj vlastní osud.

Za ním jsem klopýtal bez dechu

celý život.