1
1
For da skal alle bli forlatt.
Neb všechno zde má opuštĕno být.
En himlens stillhet kommer, evig skilt
fra tause ødemarkers ro ved verdens ende
Už oddĕleno ticho v nebesích
og stumheten i tomme hundehus.
a ticho zemí, jež jsou svĕta kraj,
Igjennom luften flykter fugleskarer.
navždy. Buď zvlášť i ticho bud, tĕch psích!
Da ser vi solen stige opp,
I spatříme, jak slunce vychází,
urørlig, lik et villdyr når det lytter,
když vzduchem prchá pryč za ptákem pták…
og stum som selve vanviddets pupille.
Nĕmé, jak pominutá pupila.
Men jeg, lysvåken i landflyktighet,
Jak číhající šelma, klidné tak.
kan ikke sove mer i slik en natt.
Jeg kaster meg urolig, taler ut i natten,
Já, bdící ve vyhnanství tuto noc,
som om jeg var et tre med tusen blad:
kdy z lůžka spánek odejde mi zas,
Si, kjenner dere tidens gang, de bleke år
se třesem zazmítám a promluvím
som farer over furet åkermuld?
jak strom tisícem listů v noční čas.
Forgjengelighets dype spor?
Min bløte håndbak, kjenner dere den?
Znáte krok roků? Jak jde roků krok
Og ensomhetens navn, den dumpe smerte
po polích zválených od vĕčných bĕd?
som stamper frem med svømmehud og hover
A vrásky od pomíjivosti? Hřbet
inn i et evig mørke?
mé ruky udřený jak koňský hřbet?
Og natten, kulden graven?
A jmĕno pustoty a siroby?
Fangens hode, vendt mot siden,
A bolest, jaká temnotami tich
en stivnet, nyspadd grav?
tu dupe na svých prasklých kopytech
Si, kjenner dere jordens dype kval?
či šlape na svých nohou blanitých?
Nå kommer solen opp. De mørke trær
Noc, zimu, jámu? Hlavu vĕzňovu
mot himlens infrarøde vrede.
pootočenou bez vší nadĕje
Jeg bryter opp. Et menneske på veg
šikmo a nikam, znáte ztuhlý žlab,
mot undergangen skrider lydløst,
trápení z hlubin svĕta, znáte je?
Han eier intet, kun en skygge.
En stokk. En fangedrakt.
I vyšlo slunce. A tmavý sám bez lesa,
2
prut stromu… Infračerveň: Vzteklá nebesa.
For dette lærte jeg å gå!
For disse sene, bitre skritt.
A takto se vydávám zkáze vstříc.
Snart blir det kveld, og nattens slam
Jde bez hlesu človĕk. Tím bezcestím.
forstener rundt meg. Under tunge øyenlokk
Má hůl. A šat vĕzeňský.
jeg vokter fortsatt tidens gang,
Jinak nic. Už jen stin.
de skjøre grener, disse trær i feber,
den hete skogen, blad for blad.
2
Her stod det engang, paradiset.
Tak proto jsem se učil chodit! Pro ty
Og halvt i søvne lytter jeg
své tolik pozdní, tolik hořkĕ kroky!
til smertens høye trær som bruser frem.
Jeg ville hjem, jeg ville hjem til sist,
Pak přijde večer, ztuhne na mnĕ noc
lik den fortapte sønn.
i se svým blátem, a já pod víčky
Min hårde skygge faller over tun.
dál střežím horečnatĕ tažení:
En stillhet brutt. De gamle er der inne.
stromky i nejdrobnĕjší vĕtvičky.
De kommer stavrende, nå roper de mitt navn
List po listu ten žhavý, malý les –
og gråter, tar meg i sin favn.
už celý les tu… Zde stál kdysi ráj.
Et gammelt mønster tar meg opp på ny.
Žal polosnem se vrací: šumĕní,
Jeg støtter albuen på kanten av en stjerne.
jež v rajských korunách se probírá.
Få snakke med deg denne ene gang!
Det var jo deg jeg elsket, år for år,
Toužil jsem – domů. Konečnĕ zde být.
gikk aldri trett av håpets lille enetale
I on se v Bibli vrátil přes dáli!
– som også barnet gråter inn i hodeputen –
Na dvoře zas jen ten můj hrůzný stín.
om at jeg kommer, at jeg finner deg igjen.
Udřené ticho, dům, v nĕm zestárlí
Din nærhet banker i min egen puls.
rodiče, a už jdou, už sevřou mĕ
Men jeg er sky som skogens ville dyr.
do vetché náruče, už přetrhne
Jeg taler ikke dine ord, ditt språk.
ticho pláč… Zpĕt mĕ vítá dávný řád.
Det lever fugler under himlen, under brann,
Lokty opřen o hvĕzdy vĕtrné:
som er på flukt, med sønderknuste hjerter.
Ensomme stenger, stukket ned i flamme-jord,
Kéž s tebou, kterou jsem mĕl kdysi rád,
og ubevegelige bur som står i luer.
bych promluvit smĕl! Jenom jedinkrát.
Jeg skjønner ikke jordens språk,
Rok za rokem jsem opakoval to,
jeg taler ikke dine ord.
co dítĕ svĕřuje do škvíry vrat
Mer hjemløst er vel intet ord enn mitt.
plaňkových, šeptem, s pláčem. Nadĕji,
Jeg eier ingen ord.
už mizející. Že se vrátím sem,
Usigelig den tyngde
najdu tĕ. Blízkost tvá mi zrychlila
som glider gjennom luften.
tep, jako šelma vyplašený jsem…
Og vekten av et tårn blir tone, klang.
Du finnes ingen steder. Tom er verden.
Tvá slova neznám, ani lidskou řeč.
En hagebenk, en bortglemt liggestol.
Hle - ptáci. Volným vzduchcm letĕl si
Min skygge klirrer mellom skarpe stener.
za ptákem pták. Dnes divĕ prchají
Så trett jeg er. Jeg rager opp fra jord.
pod nebem, planoucími nebesy.
3
Stesk planĕk v žhnoucím poli vetknutých,
Vårherre ser meg, her jeg står i solen.
hořící klece, prázdno na sutích.
Han ser min skygge over sten og sti.
A já, já nerozumím lidskĕ řeči,
Han ser min skygge stå her uten ånde
tvůj jazyk neznám… Je osiřelejší
i lufttomt rom. Han ser, og går forbi.
mé slovo než slovo. Já ani slov
Omsider blir jeg også selv forstenet,
už nemám.
et nett av rynker, tusen døde tegn.
A zlá tíha přilnavá
Hva annet er vel skapningens ansikt
se bortí se vzduchem a do ticha
enn denne håndfull støv i lydløst regn?
své zvuky tĕlo vĕže vydává.
Det strømmer dype furer, ikke gråt.
Den tomme graven synker som en båt.
Ne, nikde nejsi. Jak je pustý svĕt.
Zapomenutá židle vedle mĕ.
Řinčí můj stín na ostrých kamenech.
Jsem unavený. Čním tu ze zemĕ.
3
Že stojím v plném slunci, vidí Bůh.
Na kameni můj stín – či teď už ne?
Na plaňkách plotu, vrat; Bůh vidí stát
bez dechu stín v drtičce bezvzdušné.
V té chvíli už já budu kámen sám:
runové písmo, ohyb ztuhlý, tma.
Tvář živých bytostí v té chvíli tam
jen plnou hrstí drtĕ už být má.
Ne v slzách; ve vráskách – tvář dávnovĕká.
Jen prázdná jáma po ní stéká, stéká…