Németh Andornak

Jsem básník - a nač hlavu plésti

má sama poesie mně?

Költő vagyok - mit érdekelne

Nemá se přece k nebi vznésti

engem a költészet maga?

hvězda na noční hladině.

Nem volna szép, ha égre kelne

az éji folyó csillaga.

Čas zvolna vytratí se někam,

pohádky nejsou stravou mou.

Az idő lassan elszivárog,

Já skutečný svět chtivě srkám

nem lógok a mesék tején,

s oblohou navrch zpěněnou.

hörpintek valódi világot,

habzó éggel a tetején.

Krásný to pramen - na koupání!

Klid se strachem se objímá

Szép a forrás - fürödni abban!

a v pěnách vzniká štěbetání,

A nyugalom, a remegés

jež lahodnost i moudrost má.

egymást öleli s kél a habban

kecsesen okos csevegés.

Co je mi po básnících kolem?

Potřísněni po klíční kost

Más költők - mi gondom ezekkel?

lží obrazů a alkoholem,

Mocskolván magukat szegyig,

nechá předstírají zmámenost.

koholt képekkel és szeszekkel

mímeljen mámort mindegyik.

Vykročím z dnešní krčmy hnusné

k lidskému rozumu, ba dál!

Én túllépek e mai kocsmán,

Svobodnou myslí nelžu hnusně,

az értelemig és tovább!

abych se sluhou, hlupcem zdál!

Szabad ésszel nem adom ocsmány

módon a szolga ostobát.

Jez, pij a spi a miluj zplna!

Vesmírným vzdoruj oblastem!

Ehess, ihass, ölelhess, alhass!

Aniž snad sykaje a kina

A mindenséggel mérd magad!

sloužím zlým, podlým mocnostem.

Sziszegve se szolgálok aljas,

nyomorító hatalmakat.

Nesmlouvat! – at jsem štasten zplna!

Jinak mne kdekdo tupit smí,

Nincs alku - én hadd legyek boldog!

cejch dá mi mnohá rudá skvrna,

Másként akárki meggyaláz

horečkou míza vyschne mi!

s megjelölnek pirosló foltok,

Nezavru hrdá ústa za nic,

elissza nedveim a láz.

povedu stížnost k vědění.

Století ke mně zří, mně straníc,

Én nem fogom be pörös számat.

při pluhu rolník o mně sní,

A tudásnak teszek panaszt.

Rám tekint, pártfogón, e század:

a vytuší mne dělník tělem

rám gondol, szántván, a paraszt;

v přestávce dvou gest ztrnulých,

u kina na mne podvečerem

engem sejdít a munkás teste

čeká hoch v šatech chatrných.

két merev mozdulat között;

rám vár a mozi előtt este

Kde řád mých veršů od sebranky,

suhanc, a rosszul öltözött.

sražené v houf, je napadán,

bratrské vyjíždějí tanky,

S hol táborokba gyűlt bitangok

aby můj rým zněl rozhoupán.

verseim rendjét üldözik,

fölindulnak testvéri tankok

Dospělý - pravím - není člověk!

szertedübögni rímeit.

Ač si to myslí, velikáš.

Nechi tedy jeho rodičové:

Én mondom: Még nem nagy az ember.

duch, láska - nad ním drží stráži

De képzeli, hát szertelen.

Kisérje két szülője szemmel:

a szellem és a szerelem!

1937