We take for granted; who indeed feels, clear,

Co máme, máme; kdož to jasně cítí,

the day will come, when we shan’t have what’s here?

že přijde den, kdy nebudem’ to míti?

So many ways to go, one thing, another.

Tak mnoho cest je, tolik volá hlasů.

The child does not have time enough for mother.

Pro matku dítě nemá dosti času.

We take what mother does, blasé, unthinking.

Co činí matka, je tak samozřejmé.

She’s glad to make us feel she’s not for thanking.

Povinnost k díku s nás tak ráda sejme.

We tell ourselves: We’ll make time to remember.

Vždy říkáme si: Vzpomeneme jednou.

Then, in a moment chilling, woeful sombre

A potom v chvíli mrazivou a bědnou

the mother’s eyes close that were watchful, tender.

zavrou se oči matky, tolik bdělé.

There is a debt we’d pay. But there’s no lender.

Dluh chce se platit. Není věřitele.