Sadly, I’ve seen what people pass for love,

Žel, to jsem viděla, co lidé láskou zvou,

in mortal combat as two egos shove,

smrtelný zápas egoismů dvou,

wanting no more, no less, only to vie,

jež nepřejí si více ani míň,

“Be only mine” – “No, you be mine – or die!”

než „Má buď!“ – „Můj buď – ne-li, tedy zhyň!“

Did I not wait all day, week, month, year long?

A já přec čekala den, týden, měsíc, rok?

down the soft path to hear strides firm and strong,

po měkké pěšině že půjde dobrý krok,

a figure nearing from the far blue haze,

že z dálky modravé se kdosi objeví,

with a fine heart, and heartfelt smiling ways.

jenž srdce dobré má a dobré úsměvy.

Of my own kind of love I dreamed, alack,

A já o jiné lásce snila jsem,

not draining life away, but life imbuing.

jež život nebere, leč život dává.

I dreamed so restlessly, impatient, ruing,

Snila jsem tolik nedočkavá

awoken with a start, taken aback.

a procitla jsem ze sna úžasem.

It’s barren, late. Daunted, my way I go,

Je pusto, pozdě. Polekaná jdu,

along the path, toward the sunset glow,

po pěšině jdu v slunce západu,

for I have seen revealed in grey trail dust

neb viděla jsem v prachu šedých cest,

not what love is, but what for love they’ve passed.

co láskou zvou, a ne co láska jest.