A night indeed: across a plain enormous,

Tak bylo v noci: po nesmírné stepi,

which boundless fused with grey sky unallotted,

jež bez hranic se šedým nebem srůstá

above it, viscous fog, unmoving, ponderous,

a nad níž mlha nepohnutá, hustá

like leaden vapour overbearing squatted –

jak olověná pára těžce dřepí –

my gaze was searching, yet as though blind surely,

můj pátral zrak, a přec byl jako slepý,

for it saw nothing on that plain deserted,

neb nezřel pranic, pláň tak byla pustá,

observing on itself, ears and mouth, dourly

že cítil jen, jak na něj, sluch i ústa

a clammy fog, unyielding, unaverted.

mha sychravá se neúprosně lepí.

The dream oppressed, but with no pain to tend,

A sen byl tlakem jen, ne bolestí,

for all my nerves that fog had deadened, rending

neb všechny nervy otupila mlha

my senses dulled, within its sway consuming. –

a všechny smysly v ní se oslabily. –

Now murky day is to its noon ascending …

Teď kalný den již k poledni se šplhá…

Now that has passed … and eventide is looming …

Teď přešel je… a teď se večer chýlí…

How many drear days did my dream portend?

Dnů kolika byl sen můj předzvěstí?