So oft by eve I dream in my room all alone

Tak často v podvečer sním v komnatě své sám

of the love that I know will pass me by, amain

o lásce, o níž vím, že nepřijde mi ani,

to take me, with all force, to which I am all prone,

jež prudce schvátí mne, jíž navždy podléhám,

whose gale force winds would sweep across my meek stilled plain,

jež vichrem prožene se dnů mých zmlklou plání,

Of a love that into my dulled false hopes would tear,

O lásce, jež rve tlum mých marných nadějí,

like the gale ripping boughs of deadened grove, enraged…

jak větve vichr rve, když v mrtvý les se vřítí…

Though I know she won’t come, I see her clearly there

Ač vím, že nepřijde, ji vidím jasněji

above all loves I’ve had while still in life engaged.

než všechny lásky své, jež dosud žil jsem v žití.

I yearn for just one time that she should speak to me,

A toužím pojednou, by slovy hovořila,

with words that to this day no one to me has said,

jichž nikdo nemluvil až dosud, ke mně dnes,

and in my soul pour fire, kisses incendiary,

a požár v polibcích by do duše mi lila,

And only after, as her lunar boat ascends

A potom, luny člun co stoupá jako ve snu

to heaven’s dream blue waves, would she lay out the dread

do modrých nebes vln, by rozevřela děs

before my gaze, that Void, to which I shall descend.

před mými pohledy té Nicoty, kam klesnu.