I sang songs to myself, simple, unfussy,

Pro sebe zazpíval jsem písně, prosté,

Enough for me, though of no consequence.

A jejich chudoba mi postačí.

My songs grew, much like in a corner grassy

Mé písně rostly, jako v koutě roste

Thistle grows, by a broken, fallen fence.

U zbořeného plotu bodláčí.

No burning hues of some exotic brilliance,

Neplají barev exotických jasem,

They grew in dust, in swelter, umber-less.

Vyrostly v prachu, v parnu, bez stínu.

The pigrim’s foot cruel marks out time’s transilience,

Poutníka noha šlape krutě časem,

Tramples far weeds, their dense stand here no less.

Jak v plevel ostatní, v jich houštinu.

Demeaned by life throughout, I wandered on,

Ponížen celým životem jsem šel,

Fortunes of others saw and mused upon,

Po štěstí druhých jenom nahlížel,

Days brought my soul nothing but bitterness.

Jen hořkost duše ze svých dnů vždy měla.

My Fate led me to nowhere, to be gone…

Tak v prázdno, v nicotu můj Osud spěl…

And yet my soul, though bleeding, none the less

A přece duše, i když krvácela,

Through those songs gave its fulsome happiness…

V těch písních, šťastná, vyžila se celá…