Over white snow, dark contours, two drawn-out shadow strands.
Po bílém sněhu se táhnul dvou stínů černý lem.
One of them bent down closer. “Where are we?” — The Czech Lands!
Z nich jeden dolů se nahnul. „Kde jsme?“ — To česká zem!
“We need to stop here a little,” the paler form mused aloud
„Zde třeba stavit se déle,“ děl světlejší první stín
and peered with his gentle features into the deep dark cloud.
a sladkou svou tváří se sklonil v mrak, tmavých do hlubin.
Neath the snow, fields in slumber, tall mountains ranged the shires,
Pod sněhem pole tam spala, je věnčily štíty hor,
light glowed from lowly dwellings, from churches, sombre choirs:
z chat nízkých okny zář plála, zněl z kostelů vážný chór:
“Unto us bloomed, a rosebud,” through the mist, dulcit strains,
„Nám z růže vykvetl kvítek,“ to táhlo mlhami,
but the “let’s be rejoicing” seemed mired in tears, restrained.
však za tím to „radujme se“ jak vázlo by slzami.
Just underneath the figures, a cottage roof stood splayed.
Pod nimi právě v hloubi štít chatrče se tměl.
Far watchman’s calls of midnight, from the woods, stray dogs bayed,
Kdes ve vsi dvanáctou troubí, od lesa psů štěkot zněl
the darker shadow — Saint Peter — soft spread the cloak he had,
Stín tmavší — to svatý byl Petr — rozhrnul zvolna svůj šat,
full of toys, apples, walnuts to give of, unstinting, glad.
pln jablek, ořechů, hraček, jež rozdával hojně a rád.
“There’s a child in that cottage” quoth he, to his Master, “for us to greet
„Tam děťátko mají v té chatě,“ děl k Mistru, „ať v potěchu
with a once-drab Nativity scene emblazoned with gilded treats,
vzplá chudičký Bethlem jim v zlatě mých jablek a ořechů,
so let me the finest presents around the crib array,
ty nejkrásnější chci hračky kol jesliček postavit,
lest they speak ill of our visit; then let’s be on our way.”
pomluvit nesmí nás tady, ať dál zas můžem jít.“
Yet the first light-filled shadow’s already there, to bow.
Však první stín světlý se sklání a stojí v chatě již.
Full of grace, kindness, while Peter frets what toys to endow.
Pln něhy a smilování, co Petr má s hračkami kříž.
Over the crib He whispers into the child’s deep dreams,
On nad kolébkou tam stojí v sny šepce dítěte,
like a night-blossoming lily, a picture of grace he seems.
tam stojí jak lilie bílá, když přes noc rozkvete.
Whispers: “You, pity’s urchin, how bitter’s the lot you’ve drawn!
A šepce: „Ty ubohé dítě, ký trpký v světě los tvým!
Where others ascend, raised easy, your lot is to struggle on.
Kam jiní stoupají hbitě, ty pracně a bojem zlým.
So, strength in your heart I’m breathing, all strife for to withstand,
Tož dýchám ti do srdce sílu, bys mohlo všecko snést,
so, love in your heart I’m breathing, by golden starlight spanned.
tož dýchám ti do srdce lásku při třpytu zlatých hvězd.
All have their lifelong struggles, but you, Czech child, have more.
Má každý bojů dost v světě, ty české dítě však víc.
Where spite and rejection surround you, stay calm and self assured!
Nechť zloba a ústrk zlý rve tě, vždy klidnou zachovej líc!
What of contempt by strangers? — When your own kin deride,
Co cizích ústrk a zloba? — Však vlastních bratří zášť,
that pain sears, gnaws the hardest, and here it’s undenied.
ta nejvíc pálí a hlodá a u vás je domovem zvlášť.
So, strength in your heart I’m breathing, to bear your brothers’ rift,
Tož dýchám ti do srdce sílu, bys mohlo zášť bratří snést,
to hold fast to your endeavour, your fist and brow up to lift,
bys vždycky silnější k dílu zas pozvedlo hlavu i pěst,
so, love in your heart I’m breathing, ill-will to thaw, break free,
tož dýchám ti do srdce lásku, jež nepřízeň roztaví,
for when your compatriots’ hatred makes life a misery!”
když zloba vlastních ti bratří tvůj život otráví!“
Above the crib the pale figure stood for some while, and slow
Stín světlý stál nad kolébkou a dlouho v dumě stál,
held his soft hand above the child, lit by the Nativity glow
nad dítě dlaň vztáhnul hebkou, co v světlech Bethlem plál
with its galleons, its herd, and soldiers, and citadel turrets strange.
s koráby, stádem a vojskem i s věžemi divných měst.
And now Peter is finally finished, with all presents duly arranged.
A s rozdělením dárků již Petr hotov jest.
He tugs at his Lord’s cloak saying: “Master, it’s time we went!”
Již Pána za roucha lem tahá: „Čas, Mistře, jíti je dál!“
But that godly countenance pains him, by sorrow so deeply rent:
Však božská tvář v srdce mu sahá, jeť psán v ní hluboký žal:
“I am love’s endless ocean, spread to each way, each kind,
„Já moře jsem veliké lásky a do všech sypu ji cest,
but why Peter, in the Czech Lands, is love so hard to find?”
proč, Petře, jenom v těch Čechách tak málo lásky jest?“