Co máme, máme; kdož to jasně cítí,

We take for granted; who indeed feels, clear,

že přijde den, kdy nebudem’ to míti?

the day will come, when we shan’t have what’s here?

Tak mnoho cest je, tolik volá hlasů.

So many ways to go, one thing, another.

Pro matku dítě nemá dosti času.

The child does not have time enough for mother.

Co činí matka, je tak samozřejmé.

We take what mother does, blasé, unthinking.

Povinnost k díku s nás tak ráda sejme.

She’s glad to make us feel she’s not for thanking.

Vždy říkáme si: Vzpomeneme jednou.

We tell ourselves: We’ll make time to remember.

A potom v chvíli mrazivou a bědnou

Then, in a moment chilling, woeful sombre

zavrou se oči matky, tolik bdělé.

the mother’s eyes close that were watchful, tender.

Dluh chce se platit. Není věřitele.

There is a debt we’d pay. But there’s no lender.