Žel, to jsem viděla, co lidé láskou zvou,

Sadly, I’ve seen what people pass for love,

smrtelný zápas egoismů dvou,

in mortal combat as two egos shove,

jež nepřejí si více ani míň,

wanting no more, no less, only to vie,

než „Má buď!“ – „Můj buď – ne-li, tedy zhyň!“

“Be only mine” – “No, you be mine – or die!”

A já přec čekala den, týden, měsíc, rok?

Did I not wait all day, week, month, year long?

po měkké pěšině že půjde dobrý krok,

down the soft path to hear strides firm and strong,

že z dálky modravé se kdosi objeví,

a figure nearing from the far blue haze,

jenž srdce dobré má a dobré úsměvy.

with a fine heart, and heartfelt smiling ways.

A já o jiné lásce snila jsem,

Of my own kind of love I dreamed, alack,

jež život nebere, leč život dává.

not draining life away, but life imbuing.

Snila jsem tolik nedočkavá

I dreamed so restlessly, impatient, ruing,

a procitla jsem ze sna úžasem.

awoken with a start, taken aback.

Je pusto, pozdě. Polekaná jdu,

It’s barren, late. Daunted, my way I go,

po pěšině jdu v slunce západu,

along the path, toward the sunset glow,

neb viděla jsem v prachu šedých cest,

for I have seen revealed in grey trail dust

co láskou zvou, a ne co láska jest.

not what love is, but what for love they’ve passed.