Tak bylo v noci: po nesmírné stepi,

A night indeed: across a plain enormous,

jež bez hranic se šedým nebem srůstá

which boundless fused with grey sky unallotted,

a nad níž mlha nepohnutá, hustá

above it, viscous fog, unmoving, ponderous,

jak olověná pára těžce dřepí –

like leaden vapour overbearing squatted –

můj pátral zrak, a přec byl jako slepý,

my gaze was searching, yet as though blind surely,

neb nezřel pranic, pláň tak byla pustá,

for it saw nothing on that plain deserted,

že cítil jen, jak na něj, sluch i ústa

observing on itself, ears and mouth, dourly

mha sychravá se neúprosně lepí.

a clammy fog, unyielding, unaverted.

A sen byl tlakem jen, ne bolestí,

The dream oppressed, but with no pain to tend,

neb všechny nervy otupila mlha

for all my nerves that fog had deadened, rending

a všechny smysly v ní se oslabily. –

my senses dulled, within its sway consuming. –

Teď kalný den již k poledni se šplhá…

Now murky day is to its noon ascending …

Teď přešel je… a teď se večer chýlí…

Now that has passed … and eventide is looming …

Dnů kolika byl sen můj předzvěstí?

How many drear days did my dream portend?