Pro sebe zazpíval jsem písně, prosté,

I sang songs to myself, simple, unfussy,

A jejich chudoba mi postačí.

Enough for me, though of no consequence.

Mé písně rostly, jako v koutě roste

My songs grew, much like in a corner grassy

U zbořeného plotu bodláčí.

Thistle grows, by a broken, fallen fence.

Neplají barev exotických jasem,

No burning hues of some exotic brilliance,

Vyrostly v prachu, v parnu, bez stínu.

They grew in dust, in swelter, umber-less.

Poutníka noha šlape krutě časem,

The pigrim’s foot cruel marks out time’s transilience,

Jak v plevel ostatní, v jich houštinu.

Tramples far weeds, their dense stand here no less.

Ponížen celým životem jsem šel,

Demeaned by life throughout, I wandered on,

Po štěstí druhých jenom nahlížel,

Fortunes of others saw and mused upon,

Jen hořkost duše ze svých dnů vždy měla.

Days brought my soul nothing but bitterness.

Tak v prázdno, v nicotu můj Osud spěl…

My Fate led me to nowhere, to be gone…

A přece duše, i když krvácela,

And yet my soul, though bleeding, none the less

V těch písních, šťastná, vyžila se celá…

Through those songs gave its fulsome happiness…