Věnec sonetů XIV.

Já pro vás přece zpívat chtěl,

když už jen vítr naposledy

vedl si svou bez nápovědy

v té tmavé noci bez světel.

S tím jménem na rtech půjdu k ní

jak dítě, třeba do plamenů.

Já miloval ji jako ženu,

jíž choulíme se do sukní.

Tu rozmarnou, jíž v podpaží

zní luna jako mandolína,

i tu, která bdí na stráži

a drží ruku v orloji,

jenž jde a jde a nestojí.

Praha! To chutná jak hlt vína!