Valge Panni istub jõude,

Švárna Hanka, čo deň svätí,

varsti uhkelt lendu tõuseb;

preds’ páv, dobre neuletí;

isa põld ja härjavärsid

otcov záhon, býčky, riady

kõik vigaano peale läksid.

všetko pošlo na parády.

Mure veel ei murra taati:

Ale otec nedbá, bo veď

laps on preili poolest saati,

na dcére má slečnu; hovieť

vana ise särab õnnest,

i sám môž’ si. poddaný: nu,

saanud lahti orjapõlvest.

nemusí ísť na panštinu.

Pole lõikust, pole kündi,

Orbou-kosbou pariť štice

ainult hoia vakka-tündrit:

netreba mu: do merice,

mõisnik annab kõik, mis vaja,

len ju držať, dá pán zplna,

opman minema ei aja.

kasnár neshodí ni zrna.

Valge Panni sõidab Pesti,

Do Pešti až Hanka dôjde,

kõrges majas elab hästi;

ešte i tam na poschodie,

näe, mis mure murrab taati:

a jej otec? — dbá ten! Povie:

tütar sattus pansionaati!

dcéra jeho vo výchove.

Pansionaadis põli parim:

V ústave tom nežial, ani...

peened preilid, kaunitarid;

Moc tam slečien býva; páni

noorhärrad, husaarid kenad

mladi, husári až krása

käivad külas pidutsemas.

chodia ku nim zabávať sa.

Mis on lahti, valge Panni?

Čo ti, švárna Hanka, povedz?

Oled noor veel surma tarvis;

Mladej umrieť včasná to vec;

kuhu su kaks roosinuppu

v tvári malas’ pár ružičiek:

pildilt kadusid nii ruttu?

kde sú ti tak skoro s líček?

Mis on lahti, kulla Panna?

Čo ti, Hanka, moje dieťa?

Närbunud lill, käsi anna,

Zvädla si mi, šumné kvieťa;

tule, viin su niidumaale,

poď so mnou do polí rodných,

hingekosutust sealt saame.

okraj ti tam duša od nich.

Panni vaikib, kössis, jõude,

Dcéra čupí bez odvety;

kaltsudes, siis lendu tõuseb:

sám strap, dobre neuletí;

vii mind, isa, vii niidule,

ber ju, otec, nes do póla

õieehtes kalmistule.

kvetistého — u kostola.