Když soumrak náhle mávne nad světem

Keď večer, tá hebko haliaca

svou přikrývkou, svým černým sametem

čierna, zamatová prikrývka,

a jako chůva, celá úzkostlivá,

ktorú obrovská dojka prestrie,

postupně pod ni naši zemi skrývá

obávanú zem pomaly zakryje

tak hebce, že se stéblo ani dřík

opatrne tak, že každé steblo trávy

nepohne na jediný okamžik

pod jej rúškom vzpriamene stojí

a nezvrásní se ani plátky květu,

a lupene kvetov vrásky nedostanú

neposkvrní se duha na křídlech

a na dvojitom krídle pestrého motýľa

motýlů, již si po svém křehkém letu

dúhovitú gliedu nestrácajú

hoví v té roušce něžné jako dech,

a v tôni tohto závoja, ľahkého, hladkého,

dech beztížnosti, měkký, hebký plyš,

zamatového rúška tak odpočívajú,

tak vláčný, že ho ani necítíš,

že to rúško za ťarchu ani nepociťujú:

i kdybys vyhledal v té hodině

vtedy kdekoľvek po svete túlaj sa,

svůj smutný pokoj, bloudil v cizině,

bo doma v hnedej, smutnej izbe posaď sa,

seděl si v kavárně a hleděl ven

bo v kaviarni zízavo striehni,

na slunce pouličních luceren,

ako v rade zažnú plyn svetla dní;

psa po boku, se díval k měsíci,

bo ustato, so psom, na úbočí

ve křoví mhouře unavené oči,

cez lístie obzeraj si Mesiac lenivý;

nebo jel po vyprahlé silnici

bo na ceste, ktorú prach zahalil,

a na kozliku podřimoval kočí,

ospalo hnať sa môže tvoj kočiš prispatý;

prožíval závrať v kupé expresu,

bo na knísavej dlažbe korábu

na lodi kolébavých otřesů,

maj závraty, bo na pohovke vlaku;

toulal se městy jen tak nazdařbůh,

bo blúdiac po cudzom meste

z nároží obdivoval jejich ruch,

zastav sa na rohu lenivo udivene

třídy, jež mizí do úběžníků,

nad dlhým vláknom ulíc vzdialených,

dvojřad lamp na okraji chodníků,

nad dvojitou traťou plameňov uličných;

anebo v Rivě, tam, kde vlny drobí

alebo zrovna vo vodnom meste, v Rive

v opále lesků všechny plameny,

kde matné opálové zrkadlo plameň drobí,

proplakal by ses do pradávné doby

do ďalekej minulosti dumaj túžbou po návrate,

a zavzpomínal sladce zmatený

ktorej pamiatka ta sladko mučí,

tou divotvornou lampou starých časů,

do éry minulej, ktorá ako kúzelná

v níž je i není bohatství a tíže,

obličaj lámp už žije, ale aj pominula,

jež nikdy nezůstane bez ohlasu,

ktorej spomienka, večne vrelá

zavzpomínal a hlavu schýlil níže

i ťarchavá, ba aj pokladom sa stala:

k podlaze z mramoru, co zrcadlí

ťarchavú hlavu tam od pamäti

svět s jeho půvaby i lákadly,

rmútiť môžeš mramorovej zemi:

stín bázně by se vloudil do úžasu.

a keď v rozkoši, v samej kráse šliapeš

K čemu je hledět na takovou krásu,

zbabelo predsa len na to myslieť budeš:

pomyslíš si ty, osiřelý tvor,

čomu slúži tá toľká krása?

k čemu je mramor, voda hebce vláčná,

predsa na to myslieť budeš osirelý:

soumraky, stromy, sametová mračna,

čomu ten večer, koberec okrídlený?

plující za obzor, i věnce hor,

čomu ten mramor strakatý, tá voda hodvábna?

brázdy vod neoseté hospodáři,

prečo lístie a prečo pahorky

příliv i stoka, oceán i kal,

a more, do ktorého rozsievač nič nezasadí?

oblaka, Danaovny s tesknou tváří,

čomu ten jarok, čomu tie odlivy

Sisyfův balvan slunce, jež nám září,

a oblaky, tie chmúrne Danaida-devy

hlas vzpomínek, proč, kde se tady vzal?

a deň, tento sizyfoský kameň žeravý?

K čemu jsou lampy, luna, k čemu míra

prečo časy minulé, prečo spomienky?

věčného času, který neumírá,

prečo lampy a prečo luny?

anebo pohleď na mez, na úval,

prečo čas nikdy nekončiaci?

na útlý stonek, za noci i za dne

alebo za príklad steblo trávy zober si:

roste, proč roste, zanedlouho zvadne,

tráva prečo rastie, keď raz zoschne si?

ale proč zvadne, poroste-li dál?

prečo zoschne, keď sa znova obrodí?