Když soumrak náhle mávne nad světem

Quando a noite, esta manta branda,

svou přikrývkou, svým černým sametem

negra, lisa manta de veludo

a jako chůva, celá úzkostlivá,

que estende uma gigantesca ama,

postupně pod ni naši zemi skrývá

lentamente cobre a terra resguardada, e tão

tak hebce, že se stéblo ani dřík

cuidadosamente, que cada fio de erva fique,

nepohne na jediný okamžik

direito, sob doce véu

a nezvrásní se ani plátky květu,

e não curve a pétala das flores

neposkvrní se duha na křídlech

e as duplas asas subtis das bordadas borboletas

motýlů, již si po svém křehkém letu

não percam o esmalte de arco-íris

hoví v té roušce něžné jako dech,

e assim descansem na sombra velada,

dech beztížnosti, měkký, hebký plyš,

leve, liso, aveludado véu,

tak vláčný, že ho ani necítíš,

esse véu de que nem sentem o peso: então, por onde

i kdybys vyhledal v té hodině

andes, no vasto mundo, ou estejas em casa, sentado no

svůj smutný pokoj, bloudil v cizině,

quarto escuro e triste, ou vejas, no café, admirado,

seděl si v kavárně a hleděl ven

que acendem, um após outro, candeeiros de gás de luz solar;

na slunce pouličních luceren,

ou, cansado, com tenção na falda da colina

psa po boku, se díval k měsíci,

observes a preguiçosa lua entre as frondes;

ve křoví mhouře unavené oči,

ou pela estrada, que levantou pó,

nebo jel po vyprahlé silnici

teu cocheiro ensonado, cabeceando, te conduza;

a na kozliku podřimoval kočí,

ou tenhas vertigens no chão vacilante

prožíval závrať v kupé expresu,

do navio, ou no assento do comboio;

na lodi kolébavých otřesů,

ou, errando através de uma cidade estrangeira,

toulal se městy jen tak nazdařbůh,

pares nas esquinas para admirar, tranquilo,

z nároží obdivoval jejich ruch,

o longo fio de ruas longínquas,

třídy, jež mizí do úběžníků,

a dupla linha de ruas em chamas; ou até em cidade

dvojřad lamp na okraji chodníků,

aquática, no Riva, onde um espelho opalino, estragado,

anebo v Rivě, tam, kde vlny drobí

pontilha chamas, tenhas saudades do passado longínquo

v opále lesků všechny plameny,

regressando, cuja recordação docemente te tortura,

proplakal by ses do pradávné doby

tempo ido que, qual imagem da

a zavzpomínal sladce zmatený

lâmpada encantada, está presente, mas não existe,

tou divotvornou lampou starých časů,

cuja recordação nunca pode ser fria,

v níž je i není bohatství a tíže,

cuja recordação é um peso, mas também um tesouro;

jež nikdy nezůstane bez ohlasu,

ai, tua pesada cabeça de recordações

zavzpomínal a hlavu schýlil níže

no chão de mármore possas inclinar:

k podlaze z mramoru, co zrcadlí

entre puras belezas e em prazeres andando,

svět s jeho půvaby i lákadly,

irás só ainda pensar,

stín bázně by se vloudil do úžasu.

cobarde: toda esta beleza

K čemu je hledět na takovou krásu,

para quê? irás ainda pensar,

pomyslíš si ty, osiřelý tvor,

órfão:

k čemu je mramor, voda hebce vláčná,

para quê a água de seda, o mármore

soumraky, stromy, sametová mračna,

multicolor? para quê a noite, alada manta?

plující za obzor, i věnce hor,

porquê as colinas e porquê as

brázdy vod neoseté hospodáři,

frondes, e o mar, que ninguém

příliv i stoka, oceán i kal,

semeia?

oblaka, Danaovny s tesknou tváří,

para quê os fluxos, para quê os

Sisyfův balvan slunce, jež nám září,

refluxos, e as nuvens, essas tristes

hlas vzpomínek, proč, kde se tady vzal?

Danaides,

K čemu jsou lampy, luna, k čemu míra

e o sol, essa pedra de Sisifo escaldante?

věčného času, který neumírá,

para quê as recordações, para quê os

anebo pohleď na mez, na úval,

passados? porquê as lâmpadas e porquê as

na útlý stonek, za noci i za dne

luas?

roste, proč roste, zanedlouho zvadne,

porque é que o tempo não mata o seu

ale proč zvadne, poroste-li dál?

fim? Ou toma exemplo do minúsculo fio

de erva: porque cresce a erva, se há-de

secar? porque seca, se cresce de novo?