Myslím, že tĕ mám rád;

Verujem, volim te;

držím za semknutými víčky pláč nad tím, že jsi.

zatvorenim kapkama plačem jer živiš.

Ale jak vidíš, bohové,

Ali možeš videti, bogovi,

prach a čas

prašina i vreme

postavili mezi mne a tebe

ipak tako bremenite humke dižu

tak neschůdné hrby hor,

između tebe-mene

že sem tam mĕ jímá

da koji put me uhvati

hned závrať z lásky,

agorafobija ljubavi i

hned malovĕrný strach.

uskogrudna zebnja.

V takových chvílích schoulen v lůžku zúzkostním,

U tim trenucima plašim se u krevetu

jako příroda v čase půlnočím,

kao priroda u gluho doba noći,

beze zvuku či dobrých znamení.

načujno i bez signala.

Ale pak,

Potom

když mám ruku ve tvé a ty v mé,

opet verujem, pripadamo jedan drugom,

znovu vĕřím, že k sobĕ patříme.

da sam ruku u tvoju ruku stavio.