Alžběta

Alžbeta Siládich

Szilágyi

lístok napísala;

dopis svůj skončila,

ľúbostných slz i doň

slzami

plno naplakala.

lásky své

i list svůj zkropila.

Synovi lístok ten

zvesť do mesta Prahy

Synovi

radostnú nesie v smut

dopisem

za väzenia prahy:

do Prahy poslat chce

radostné

„Synček môj, nehni sa

poselství

z mesta Prahy; ja ťa

do smutku věznice.

vymaním, vymením

sama zo zajatia.

„Dítě mé!

Neprchej,

Za teba zaplatím

z Prahy se nepohni;

zlatom, striebrom dajne

zvednu tě,

na mysli mám ja tvoj

vykoupím

návrat neprestajne.

z okovů vězení!

Nehni sa, neuchoď,

Zlata i

môj jedinák ľúby!

stříbra dám,

Kto synom bude mi,

co bude žádat svět;

keď ťa 'úklad zhubí ?

o jiném

nesním, jen,

Písmo to Maťkovi

aby ses vrátil zpět.

patrí Huňadskému,

do vlastných jeho rúk.

Vyčkávej,

nikomu inému.“

neprchej,

sirotku drahý můj:

Z čierneho vosku naň

kdo mi dá

udrúc pečať, vzhliadla:

syna, když

čeľaď von nádvorná

lstí zmaří život tvůj ?

čaká u zábradlia.

Matyáš

„Kto skôr, toť, zanesie

Hunyadi

list do Prahy? Sto mu

obdržiž tento list

dukátov za cestu,

osobně

i paripu k tomu —

do rukou –

on sám jej musí číst!“ –

„Ja, ja; mne sedem dní

dosť, hoc moc ta krokov — “

Pečetí

„Láske mi srdca, ach,

z černého

celých sedem rokov!"

vosku list uzavře;

mužové

„Ja. ja; i s odvetou

z čeledi

som tu do nedele —“

čekají na dvoře.

„Láske mi srdca, ach.

tri mesiace celé!

„Kdo z vás dřív

donese

Bože môj, prebože.

do Prahy zprávu mou ?

čos’ mi nedal krý’la,

Sto zlatých,

aby som materskú

k tomu kůň,

túžbu dohonila!?“ —

bude mu odměnou!“

A. čierny, túlili!

„Mně, paní,

havran trieli vtedy;

svěř psaní,

na štíte Huňada

v sedmi dnech budu zpět!“

podobný mu sedí.

– „Pro moje

srdce je

Spustil sa, shodil sa

sedm to celých let!“

z búrky čierno-sinej.

vychytil lístoček

„Mne nech jít

z ruky materinej.

a v třech dnech

zpět jsem jak vichřice!“

„ Chytro sa za vtákom!...

„Pro můj žal

Odnímte mu!“ Zápät

budou to

uteká pohona,

celé tři měsíce!“

vtáka sraziť, zlapať —

„Bože můj,

Vtáka nie jedného,

Bože můj,

i sto množstvo zloví:

kéž bych směl křídla mít,

ni chýru, ni slychu

abych moh

po listonošovi.

mateřské

touhy spěch dohonit!“

Do mraku honia ho

darmo, v horách hoci •

Do výšin,

na okno vdovino

do výšin

ťuk-ťuk! o polnoci.

hle, černý havran vzlét;

podobný

Kto klope, čo klope ?

do erbu

Čierny havran ! V jeho

kdys Hunyadimu sed!

zobáku lístok však,

či dač’ podobného.

Z oblaků

ztemnělých

„Červená pečať ním ;

jako vichr se snes,

spôsob poskladania —:

matce list

ó, čo ho písala,

vyškubl,

ruka požehnaná!“

k nebi se rychle vznes.

„Chyťte jej,

chyťte hned!

Hleďte mu dopis vzít!“

Dav se hne,

vyběhne

havrana sestřelit.

Ne jeden,

na sto však

havranů mře v ten den;

beze stop

pravý z nich

zmizel jak noční sen.

V lesích jej

nechytí,

byl den už zhasíná;

na půlnoc

klepe kdos

na okna vdovina.

„Kdo je tam?

S čím jde k nám?

Toť havran za okny!

V zobáku

ještě má

list můj – či podobný!

S rudou je

pečetí,

něžně složen jak kdys!

Požehnán,

požehnán

buď jeho rukopis!“