Nechť nikdo lehkovážné struny
Ľahkomyseľne drnkať prsty
se nepokouší rozehrát!
nech strún sa nikto netýka!
Veliké dílo hodlá počít,
Kto lýru berie dnes do hrsti,
kdo na loutnu chce dneska hrát!
velikú prácu podniká.
Zpíváš-li jenom o své slasti
Ak nevieš iné, odhúsf leda
a o svém žalu celé dny,
radostný-bôľny pocit svoj:
věz : svět tě nemá zapotřebí,
nies’ svetu potrebný, a teda
i odlož nástroj posvátný!
ta s drevom svätým na pokoj!
Bloudíme pouští, jako kdysi
bloudíval Mojžíš s lidem svým,
Na púšti blúdime, jak s ľudom
když sloupem ohnivým se řídil;
raz blúdil Mojžiš ťažením,
jejž za vůdce Bůh poslal jim.
a, čo; Boh vodčím rozžal čudom,
V novější době Bůh však určil
za stĺpom stúpal plamenným.
vést lid - jak sloup svým plamenem -
Za novších čias Boh takýmito
básníkům, kteří razí cestu
stlpami určil poetov,
v Kanaan, zaslíbenou zem.
v kraj Kanaánu aby títo
Kupředu, vy kdož básníky jste,
ľud viedli, zvaný svojefou.
ohněm a vodou s lidem vpřed !
Bud proklet ten, kdo prapor lidu
Nuž, kto je básnik, napred všetci,
odhodí zrádně, když jej zvedl
cez oheň-vodu s ľudom v pút!
Bud proklet ten, kdo pro zbabělost
Buď prekliaty, kto šmarí veci
či z lenosti se opozdí
ľudovej prápor; kliaty buď,
a - zatímco se lid již bije -
kto z chabosti či z lieni — hmoty
odpočívá tam vzadu, chráněn zdí !
rab — zaostane: opodiaľ,
Proroci falešní a klamní
kým ľud sa morí, trudí, potí.
již vytrubuji s hlaholem,
by vo tôni si spočíval!
že lze se zastavit, že právě
jsme došli v zaslíbenou zem.
Sú proroci, tí s ciachou falše,
Lež je to, chýra nestydatá,
rozhlasujúci klebetu:
jež splaskne před milióny,
vraj, zastaňme; nač’ kroky ďalšie,
co v úpalu a žízni, v hladu
bo zasľúbenia zem je tu?
tu žijí zoufalé své dny!
Lož, nestydatá lož, juž snadne
Až z košů hojnosti si všichni
broj miliónov povalí,
a rovným dílem budou brát,
čo v úpeku dňa, hladne-smädne
až ke stolu, jimž bude právo,
živoria, naskrz zúfalí.
v rovnosti budou usedat,
až slunce ducha v každém okně
Až raz tak z hoja koša každý
rozlije svit svůj do všech stran,
si bude môcť brať jednako,
pak teprv smíme říci: stůjme!
keď k stolu práva raz si navždy
neboť jsme došli v Kanaan!
prisadnú všetci rovnako;
Leč zatím - zatím není klidu,
keď slnce ducha zjasá-splesá
je nutno stále zápasit,
v oblôčkocb, i v tých sťaby dlaň:
byť život ničím naše dílo
len vtedy Iza riecť: zastavme sa,
nebude moci zaplatit,
bo. áno, tu je Kanaán!
jen smrt nám oči něžně zavře
polibkem lehkým jako stín
A dotiaľ oddychu niet, dotiaľ
a na provaze z květů spustí
bor, Človeče, sa, nespočiň. —
nás měkce do zkypřených hlín.
Snáď život, hoc nám sily podťal
v tom, pláce nedá nám; no v klin
ked smrti sklesneme sťa družke,
zrak pod jej bozkom zavreme,
a na vencoch nás, na poduške
z hodvábu spustí do zeme.