Jsem básník - a nač hlavu plésti
Som básnik – básnictvo však samo
má sama poesie mně?
pramálo zaujíma ma.
Nemá se přece k nebi vznésti
Či na oblohe žiariť plamom
hvězda na noční hladině.
aj hviezda nočnej rieky má?
Čas zvolna vytratí se někam,
Čas vyparí sa čosi-kamsi,
pohádky nejsou stravou mou.
za mliekom bájok neblazniem,
Já skutečný svět chtivě srkám
pravého sveta dúšok dám si,
s oblohou navrch zpěněnou.
navrchu s nebesami z pien.
Krásný to pramen - na koupání!
Pekný je prameň! – v ňom sa kúpať!
Klid se strachem se objímá
Len skok, a chvenie, pokojnosť
a v pěnách vzniká štěbetání,
v objatí sú a z peny stúpa
jež lahodnost i moudrost má.
pôvabne múdra štebotnosť.
Co je mi po básnících kolem?
Básnici iní - čo ma po nich?
Potřísněni po klíční kost
Špiniaci sa až po prsia,
lží obrazů a alkoholem,
nech šaľbou malieb vymyslených
nechá předstírají zmámenost.
a liehmi omamujú sa.
Vykročím z dnešní krčmy hnusné
Ja prekročím tú krčmu doby
k lidskému rozumu, ba dál!
až po smysel, aj ponad to!
Svobodnou myslí nelžu hnusně,
Nedám sa tupo na spôsoby,
abych se sluhou, hlupcem zdál!
byť hlupák sluha ledakto.
Jez, pij a spi a miluj zplna!
Jedz, pi, miluj, spi! Ty sa meraj
Vesmírným vzdoruj oblastem!
univerzom, to nech ťa ctí!
Aniž snad sykaje a kina
Ni syčiac neslúcham ja vera
sloužím zlým, podlým mocnostem.
zlé, kaličiace mocnosti.
Nesmlouvat! – at jsem štasten zplna!
Nuž nech som šťastný - bez jednačky!
Jinak mne kdekdo tupit smí,
Inak ma hockto pohaní
cejch dá mi mnohá rudá skvrna,
a poznačia ma rudé fliačky,
horečkou míza vyschne mi!
v horúčkach miazga vyschne mi.
Nezavru hrdá ústa za nic,
povedu stížnost k vědění.
Nie, ja už ústa nezapchám si.
Století ke mně zří, mně straníc,
K rozumu vznášam ponosu.
při pluhu rolník o mně sní,
Storočie, to sa ku mne hlási:
sedliaci, orúc, pri mne sú;
a vytuší mne dělník tělem
v přestávce dvou gest ztrnulých,
mňa tuší telo robotníka,
u kina na mne podvečerem
keď pohne údmi ustato,
čeká hoch v šatech chatrných.
pred kinom mňa si čakať zvyká
chasník, v kabáte obdratom.
Kde řád mých veršů od sebranky,
sražené v houf, je napadán,
A oplanov kde stojí tábor,
bratrské vyjíždějí tanky,
postaviť veršu môjmu hať,
aby můj rým zněl rozhoupán.
bratské tanky sa ako diabol
rozbehnú rým môj rozhučať.
Dospělý - pravím - není člověk!
Ač si to myslí, velikáš.
Ja vravím: Človek ešte nie je
Nechi tedy jeho rodičové:
veľký, no predstáv nesmiernych.
duch, láska - nad ním drží stráži
Nech sprevádzajú jeho deje
láska a duch: sa zrodil z nich!