Jsem básník - a nač hlavu plésti
Je suis poète, mais bien peu m’importe
má sama poesie mně?
La poésie en soi! Le bel
Nemá se přece k nebi vznésti
Astre que le fleuve nocturne emporte,
hvězda na noční hladině.
Ne montera jamais au ciel.
Čas zvolna vytratí se někam,
Lentement, le temps s’en va, s’effiloche.
pohádky nejsou stravou mou.
J’en ai assez du lait des contes!
Já skutečný svět chtivě srkám
Je hume le monde réel et proche,
s oblohou navrch zpěněnou.
Que la mousse du ciel surmonte.
Krásný to pramen - na koupání!
La source est belle – pour que l’on s’y baigne!
Klid se strachem se objímá
Les eaux frissonnantes ou calmes,
a v pěnách vzniká štěbetání,
S’entrelaçant, font un babil où règnent
jež lahodnost i moudrost má.
A la fois le sens et le charme.
Co je mi po básnících kolem?
D’autres poètes – cela les regarde –
Potřísněni po klíční kost
S’éclaboussent des pieds aux yeux
lží obrazů a alkoholem,
De feinte ivresse et d’images hagardes:
nechá předstírají zmámenost.
Qu’ils simulent donc! libre à eux…
Vykročím z dnešní krčmy hnusné
Je ne vais pas aux bistrots d’aujourd’hui,
k lidskému rozumu, ba dál!
Mais à la raison et plus loin!
Svobodnou myslí nelžu hnusně,
À copier sottise et flagornerie
abych se sluhou, hlupcem zdál!
Mon esprit libre ne descend point.
Jez, pij a spi a miluj zplna!
Aime, mange, dors, bois! Aie pour mesure
Vesmírným vzdoruj oblastem!
L’univers! Même dents serrées,
Aniž snad sykaje a kina
Ceux qui nous affament et nous pressurent,
sloužím zlým, podlým mocnostem.
Jamais, je ne les servirai!
Nesmlouvat! – at jsem štasten zplna!
Sans nul compromis je veux mon bonheur!
Jinak mne kdekdo tupit smí,
Ou que crachent sur moi les gens!
cejch dá mi mnohá rudá skvrna,
Je serai marqué d’infâmes rougeurs,
horečkou míza vyschne mi!
La fièvre tarira mon sang.
Nezavru hrdá ústa za nic,
povedu stížnost k vědění.
Nul ne brisera mon cri querelleur.
Století ke mně zří, mně straníc,
À la Science j’en réfère.
při pluhu rolník o mně sní,
Le siècle m’approuve, et le laboureur
Pense à moi en poussant l’araire.
a vytuší mne dělník tělem
v přestávce dvou gest ztrnulých,
Tout en faisant ses gestes mécaniques,
u kina na mne podvečerem
Avec moi vibre l’ouvrier
čeká hoch v šatech chatrných.
Le soir, c’est moi qu’un gamin famélique
Attend aux portes du ciné.
Kde řád mých veršů od sebranky,
sražené v houf, je napadán,
Tandis que les canailles se rassemblent
bratrské vyjíždějí tanky,
Et pourchassent mes vers ardents,
aby můj rým zněl rozhoupán.
Des tanks fraternels puissamment s’ébranlent,
Semant mes rimes en grondant.
Dospělý - pravím - není člověk!
Ač si to myslí, velikáš.
L’homme n’est pas encor grand, je vous dis!
Nechi tedy jeho rodičové:
Mais il croit l’être cependant
duch, láska - nad ním drží stráži
C’est sa folie! Puissent veiller sur luiA
mour et Raison, ses parents.