1

1

Neb všechno zde má opuštĕno být.

Jer tad biva sve napušteno.

Odvaja se što pipada nebu od onoga

Už oddĕleno ticho v nebesích

što na kraju sveta zauvek pustoj zemlji

a ticho zemí, jež jsou svĕta kraj,

te posebno i tišina psećih jazbina.

navždy. Buď zvlášť i ticho bud, tĕch psích!

U vazduhu jato ptica u begu.

I spatříme, jak slunce vychází,

I videćemo izlazećeg sunca,

když vzduchem prchá pryč za ptákem pták…

nem je poput pomahnitale zenice i

Nĕmé, jak pominutá pupila.

smiren kao zver koja osmatra.

Jak číhající šelma, klidné tak.

Ali u izgnanstvu zoru čekajući,

jer tad me san izbegava,

Já, bdící ve vyhnanství tuto noc,

oglasim se u gluho doba noći

kdy z lůžka spánek odejde mi zas,

kao krošnja sa hiljadu listova:

se třesem zazmítám a promluvím

Poznajete li kretanje godina,

jak strom tisícem listů v noční čas.

godina na zgužvanim poljima?

I razumete li bore smrtnika,

Znáte krok roků? Jak jde roků krok

poznajete li moju skrušenu šaku?

po polích zválených od vĕčných bĕd?

Znate li ime usamljenosti?

A vrásky od pomíjivosti? Hřbet

I znate li kakva tuga

mé ruky udřený jak koňský hřbet?

gazi tu večnu tamu

A jmĕno pustoty a siroby?

na popucalim kopitama, opnastim nogama?

A bolest, jaká temnotami tich

Noć, mraz, jamu,

tu dupe na svých prasklých kopytech

klonulu glavu robijaša,

či šlape na svých nohou blanitých?

da li poznajete ukočene jaruge,

Noc, zimu, jámu? Hlavu vĕzňovu

poznajete li dubinu zemaljske patnje?

pootočenou bez vší nadĕje

Svanulo je. Drveća poput garavih prutova

šikmo a nikam, znáte ztuhlý žlab,

u infracrvenilu ljutog neba.

trápení z hlubin svĕta, znáte je?

Ovako polazim. Jedan čovek

ususret uništenju tiho korača.

I vyšlo slunce. A tmavý sám bez lesa,

Ničeg nema, senku ima.

prut stromu… Infračerveň: Vzteklá nebesa.

I štap ima. I robijaško odelo ima.

2

A takto se vydávám zkáze vstříc.

Zbog toga sam učio hodati! Zbog ovih

Jde bez hlesu človĕk. Tím bezcestím.

koraka, kasnih, gorkih.

Má hůl. A šat vĕzeňský.

I doćiće veče i svojim blatom

Jinak nic. Už jen stin.

obaviće me noć a ja ispod zatvorenih trepavica

dalje čuvam to kretanje,

2

te grozničave krošnje.

Tak proto jsem se učil chodit! Pro ty

Pojedinačne listove, vruću, sitnu šumu.

své tolik pozdní, tolik hořkĕ kroky!

Nekad je raj bio tu.

Obnavlja se bol  u polusnu:

Pak přijde večer, ztuhne na mnĕ noc

njeni ogromni izdanci se čuju.

i se svým blátem, a já pod víčky

Hteo sam doma, konačno doma stići,

dál střežím horečnatĕ tažení:

kao što je u Bibliji napisano.

stromky i nejdrobnĕjší vĕtvičky.

U dvorištu je moja zastrašujuća senka.

List po listu ten žhavý, malý les –

Skrušena tišina, u kući ostareli roditelji.

už celý les tu… Zde stál kdysi ráj.

I već stižu, i već me zovu, siromaci

Žal polosnem se vrací: šumĕní,

već i plaču, grle me sa svojom nezgrapnošću.

jež v rajských korunách se probírá.

Prihvaća me poredak iskonski.

Nalaktim se na promajna sazvežđa –

Toužil jsem – domů. Konečnĕ zde být.

Samo da sad još jednom mogu s tobom

I on se v Bibli vrátil přes dáli!

koju sam tako voleo progovoriti. Godine za godinom,

Na dvoře zas jen ten můj hrůzný stín.

ali nisam se sustajao govoriti

Udřené ticho, dům, v nĕm zestárlí

to što dete u pukotinu daske plačući zbori,

rodiče, a už jdou, už sevřou mĕ

već pomalo ugušenu nadu

do vetché náruče, už přetrhne

da ću stići i naći te.

ticho pláč… Zpĕt mĕ vítá dávný řád.

U grlu mi kuca tvoja blizina.

Lokty opřen o hvĕzdy vĕtrné:

Prestrašen sam, poput neke zverke.

Tvojim rečnikom, ljudski govor

Kéž s tebou, kterou jsem mĕl kdysi rád,

ja ne govorim. Postoje ptice

bych promluvit smĕl! Jenom jedinkrát.

koje su sad u besomučnom begu

Rok za rokem jsem opakoval to,

ispod neba, ispod užarenog neba.

co dítĕ svĕřuje do škvíry vrat

U usijanu livadu ubodene samotne letve,

plaňkových, šeptem, s pláčem. Nadĕji,

i nepomične goruće krletke.

už mizející. Že se vrátím sem,

Ja ne razumem ljudski govor,

najdu tĕ. Blízkost tvá mi zrychlila

i ne govorim tvoj jezik.

tep, jako šelma vyplašený jsem…

Moje reči su usamljeniji od reči!

Nemam reči.

Tvá slova neznám, ani lidskou řeč.

Užasno njeno breme

Hle - ptáci. Volným vzduchcm letĕl si

ruši se u zraku,

za ptákem pták. Dnes divĕ prchají

zvukove telo nekog tornja seje.

pod nebem, planoucími nebesy.

Nigde te nema. Kako je svet prazan.

Stesk planĕk v žhnoucím poli vetknutých,

Jedna baštenska stolica, zaboravljena ležajka.

hořící klece, prázdno na sutích.

Među oštrim kamenjem zveketa moja senka.

A já, já nerozumím lidskĕ řeči,

Umoran sam. Stršim iz zemlje.

tvůj jazyk neznám… Je osiřelejší

3

mé slovo než slovo. Já ani slov

Vidi Bog da na suncu stojim.

už nemám.

Moju senku na kamenu, tarabi vidi.

A zlá tíha přilnavá

Senu mi u bezvazdušnoj presi

se bortí se vzduchem a do ticha

bez daha vidi.

své zvuky tĕlo vĕže vydává.

Tad sam već kao da sam kamen;

mrtva bora, crtež hiljadu ureza,

Ne, nikde nejsi. Jak je pustý svĕt.

veća šaka otpadaka

Zapomenutá židle vedle mĕ.

biće tad već lice stvorenja.

Řinčí můj stín na ostrých kamenech.

I na obrazima su bore umesto suza,

Jsem unavený. Čním tu ze zemĕ.

otiče, otiče prazna jaruga.

1956

3

Že stojím v plném slunci, vidí Bůh.

Na kameni můj stín – či teď už ne?

Na plaňkách plotu, vrat; Bůh vidí stát

bez dechu stín v drtičce bezvzdušné.

V té chvíli už já budu kámen sám:

runové písmo, ohyb ztuhlý, tma.

Tvář živých bytostí v té chvíli tam

jen plnou hrstí drtĕ už být má.

Ne v slzách; ve vráskách – tvář dávnovĕká.

Jen prázdná jáma po ní stéká, stéká…