1
1
Neb všechno zde má opuštĕno být.
For da skal alle bli forlatt.
En himlens stillhet kommer, evig skilt
Už oddĕleno ticho v nebesích
fra tause ødemarkers ro ved verdens ende
a ticho zemí, jež jsou svĕta kraj,
og stumheten i tomme hundehus.
navždy. Buď zvlášť i ticho bud, tĕch psích!
Igjennom luften flykter fugleskarer.
I spatříme, jak slunce vychází,
Da ser vi solen stige opp,
když vzduchem prchá pryč za ptákem pták…
urørlig, lik et villdyr når det lytter,
Nĕmé, jak pominutá pupila.
og stum som selve vanviddets pupille.
Jak číhající šelma, klidné tak.
Men jeg, lysvåken i landflyktighet,
kan ikke sove mer i slik en natt.
Já, bdící ve vyhnanství tuto noc,
Jeg kaster meg urolig, taler ut i natten,
kdy z lůžka spánek odejde mi zas,
som om jeg var et tre med tusen blad:
se třesem zazmítám a promluvím
Si, kjenner dere tidens gang, de bleke år
jak strom tisícem listů v noční čas.
som farer over furet åkermuld?
Forgjengelighets dype spor?
Znáte krok roků? Jak jde roků krok
Min bløte håndbak, kjenner dere den?
po polích zválených od vĕčných bĕd?
Og ensomhetens navn, den dumpe smerte
A vrásky od pomíjivosti? Hřbet
som stamper frem med svømmehud og hover
mé ruky udřený jak koňský hřbet?
inn i et evig mørke?
A jmĕno pustoty a siroby?
Og natten, kulden graven?
A bolest, jaká temnotami tich
Fangens hode, vendt mot siden,
tu dupe na svých prasklých kopytech
en stivnet, nyspadd grav?
či šlape na svých nohou blanitých?
Si, kjenner dere jordens dype kval?
Noc, zimu, jámu? Hlavu vĕzňovu
Nå kommer solen opp. De mørke trær
pootočenou bez vší nadĕje
mot himlens infrarøde vrede.
šikmo a nikam, znáte ztuhlý žlab,
Jeg bryter opp. Et menneske på veg
trápení z hlubin svĕta, znáte je?
mot undergangen skrider lydløst,
Han eier intet, kun en skygge.
I vyšlo slunce. A tmavý sám bez lesa,
En stokk. En fangedrakt.
prut stromu… Infračerveň: Vzteklá nebesa.
2
For dette lærte jeg å gå!
A takto se vydávám zkáze vstříc.
For disse sene, bitre skritt.
Jde bez hlesu človĕk. Tím bezcestím.
Snart blir det kveld, og nattens slam
Má hůl. A šat vĕzeňský.
forstener rundt meg. Under tunge øyenlokk
Jinak nic. Už jen stin.
jeg vokter fortsatt tidens gang,
de skjøre grener, disse trær i feber,
2
den hete skogen, blad for blad.
Tak proto jsem se učil chodit! Pro ty
Her stod det engang, paradiset.
své tolik pozdní, tolik hořkĕ kroky!
Og halvt i søvne lytter jeg
til smertens høye trær som bruser frem.
Pak přijde večer, ztuhne na mnĕ noc
Jeg ville hjem, jeg ville hjem til sist,
i se svým blátem, a já pod víčky
lik den fortapte sønn.
dál střežím horečnatĕ tažení:
Min hårde skygge faller over tun.
stromky i nejdrobnĕjší vĕtvičky.
En stillhet brutt. De gamle er der inne.
List po listu ten žhavý, malý les –
De kommer stavrende, nå roper de mitt navn
už celý les tu… Zde stál kdysi ráj.
og gråter, tar meg i sin favn.
Žal polosnem se vrací: šumĕní,
Et gammelt mønster tar meg opp på ny.
jež v rajských korunách se probírá.
Jeg støtter albuen på kanten av en stjerne.
Få snakke med deg denne ene gang!
Toužil jsem – domů. Konečnĕ zde být.
Det var jo deg jeg elsket, år for år,
I on se v Bibli vrátil přes dáli!
gikk aldri trett av håpets lille enetale
Na dvoře zas jen ten můj hrůzný stín.
– som også barnet gråter inn i hodeputen –
Udřené ticho, dům, v nĕm zestárlí
om at jeg kommer, at jeg finner deg igjen.
rodiče, a už jdou, už sevřou mĕ
Din nærhet banker i min egen puls.
do vetché náruče, už přetrhne
Men jeg er sky som skogens ville dyr.
ticho pláč… Zpĕt mĕ vítá dávný řád.
Jeg taler ikke dine ord, ditt språk.
Lokty opřen o hvĕzdy vĕtrné:
Det lever fugler under himlen, under brann,
som er på flukt, med sønderknuste hjerter.
Kéž s tebou, kterou jsem mĕl kdysi rád,
Ensomme stenger, stukket ned i flamme-jord,
bych promluvit smĕl! Jenom jedinkrát.
og ubevegelige bur som står i luer.
Rok za rokem jsem opakoval to,
Jeg skjønner ikke jordens språk,
co dítĕ svĕřuje do škvíry vrat
jeg taler ikke dine ord.
plaňkových, šeptem, s pláčem. Nadĕji,
Mer hjemløst er vel intet ord enn mitt.
už mizející. Že se vrátím sem,
Jeg eier ingen ord.
najdu tĕ. Blízkost tvá mi zrychlila
Usigelig den tyngde
tep, jako šelma vyplašený jsem…
som glider gjennom luften.
Og vekten av et tårn blir tone, klang.
Tvá slova neznám, ani lidskou řeč.
Du finnes ingen steder. Tom er verden.
Hle - ptáci. Volným vzduchcm letĕl si
En hagebenk, en bortglemt liggestol.
za ptákem pták. Dnes divĕ prchají
Min skygge klirrer mellom skarpe stener.
pod nebem, planoucími nebesy.
Så trett jeg er. Jeg rager opp fra jord.
Stesk planĕk v žhnoucím poli vetknutých,
3
hořící klece, prázdno na sutích.
Vårherre ser meg, her jeg står i solen.
A já, já nerozumím lidskĕ řeči,
Han ser min skygge over sten og sti.
tvůj jazyk neznám… Je osiřelejší
Han ser min skygge stå her uten ånde
mé slovo než slovo. Já ani slov
i lufttomt rom. Han ser, og går forbi.
už nemám.
Omsider blir jeg også selv forstenet,
A zlá tíha přilnavá
et nett av rynker, tusen døde tegn.
se bortí se vzduchem a do ticha
Hva annet er vel skapningens ansikt
své zvuky tĕlo vĕže vydává.
enn denne håndfull støv i lydløst regn?
Det strømmer dype furer, ikke gråt.
Ne, nikde nejsi. Jak je pustý svĕt.
Den tomme graven synker som en båt.
Zapomenutá židle vedle mĕ.
Řinčí můj stín na ostrých kamenech.
Jsem unavený. Čním tu ze zemĕ.
3
Že stojím v plném slunci, vidí Bůh.
Na kameni můj stín – či teď už ne?
Na plaňkách plotu, vrat; Bůh vidí stát
bez dechu stín v drtičce bezvzdušné.
V té chvíli už já budu kámen sám:
runové písmo, ohyb ztuhlý, tma.
Tvář živých bytostí v té chvíli tam
jen plnou hrstí drtĕ už být má.
Ne v slzách; ve vráskách – tvář dávnovĕká.
Jen prázdná jáma po ní stéká, stéká…