King Charles, with his adviser, Bušek old

Král Karel s Buškem z Vilhartic

of Vilhartice, sat by oaken table –

teď zasedli si k dubovému stolu –

many a draught they shared, inseparable,

ti dva už pili mnohou číši spolu

and heartily gave voice to songs untold.

a zapěli si z plných plic.

“So, page, bring golden goblets here,

„Nuž dej sem zlaté číše, páže,

and pour the wine out – brimming full –

a nalej vína – dolej výš –

Now, trusty Bušek, you’ll be schooled!”

dnes, pane Bušku, čehos zvíš!“

quoth Charles, in mirthful sneer.

král Karel vesel káže.

“This here wine, Bušek, pay good heed,

„Zde po tom víně, Bušku, slyš,

our sunlight here at home did gild last year –

domácí slunce naše vloni hrálo –

these very first Czech grapes raised for good cheer –

toť první víno, které v Čechách zrálo –

let’s raise our cups, to drink proceed!”

aj tedy vzhůru, pijme již!“

They did – the king spat, grimacing –

A pili – král však náhle prsknul –

“What wine is this? Such dregs? Such bile?

„To že je víno? tenhle kvas?

It makes the mouth cringe, deadly vile!”

vždyť křiví ústa, láme vaz!“

Irate, his hand did fling.

a zlostně rukou mrsknul.

“Oh – why, from Burgundy I brought

„Eh – vezu révu z Burgund sem,“

the grapevines here,” the king berates his deeds,

král dál a dál si v zlosti svojí vede,

“to see them turned into such bitter weeds

„a takovouhle peluň mně z ní svede

by vaunted Czech soil, highly sought!

ta velebená česká zem!

I have no doubt, if peaches one proposes,

Jsem přesvědčen, když broskve vsadím,

to grow here, all one gets is the odd sloe,

že sčesám trpké trnky z nich,

and if thou wouldst contemptuous laughter know,

a chceš-li sklidit pustý smích,

I tell thee, here plant roses!

zde růže sázet radím!

And not only the land – the people, too!

Však jaká země – taký lid!

If all the saints were to come here to preach,

vás kdyby učit chtěli všichni svatí,

would stubborn Czechs be moved, now that is rich –

zda všimnou si jich Češi paličatí –

a saint would gladly pass unbattered through!

buď svatý rád, když není bit!

With barren straw, no threshing gleans the grain!

Jak bych zde mlátil otep slámy!

Want what I may, it comes back swift,

Nechť chci co chci, za krátký čas

for all my pains, I get short shrift –

se všechno jinak zvrtne zas –

Nought here to entertain!”

mám já to bídu s vámi!“

And yet the goblet comes back to his lips,

Přec zase číši k ústům zdvih‘,

and having drunk, he turns his kindly gaze

a napiv se své velké dobré oči

furtively where his good companion stays,

teď kradmo přes stůl po soudruhu točí,

who pensive silence keeps.

ten však je jako pěna tich.

Only – so as his tongue to hold –

Jen – aby marně nezahálel –

Bušek did wet his lips, reclined,

pan Bušek máčel zub a pysk

against his palate pressed the wine,

a víno ku půnebí tisk‘

with it, his tongue cajoled.

a po jazyku válel.

“Good grief, alack,” the king went on to say

„Ba je to bída,“ děl zas král

while swiftly beckoning for some more wine,

a rychle zavdal sobě vína znovu,

in haste, as if to thwart impending whines;

tak rychle, jak by bránil zlému slovu;

but a smile on his lips did play.

však kolem úst již úsměv hrál.

“Am I to die of thirst? – and how,

„Mám žízní umřít? – na mou víru,

thou must be blind, page – I decree

Ty‘s oslep‘, páže – nevidíš,

my cup is empty, can’st thou see? –

že přede mnou je prázdná číš? –

and don’t hold back, for now!

a dej mi dobrou míru!

Do drink up, Bušek – do not fret –

Pij, Bušku – již se nezarmuť –

and listen well, to what thy wise monarch states:

a poslyš, co Ti král Tvůj moudrý praví:

I, as thou know’st, have quite selective tastes –

můj jazyk je jak známo vybíravý –

and I have found a taste for this wine, yet.

a našel již v tom víně chuť.

One must – explore, my trusty Bušek, hark!

Víš – zkoumat třeba, Bušku milý!

This wine does have its quirky flavour,

to víno má svůj zvláštní ráz,

bitter at first, then fine to savour –

zprv trpké, ale milé zas –

we have, it seems, now found its mark!”

my, myslím, se už vpili!“

““My king, indeed: it does our folk attest!

„„Nu vidíš, králi: tak náš lid!

Peculiar souls – somewhat uncouth, one finds –

Má duši zvláštní – trochu drsná zdá se –

to blossoming in their own ways inclined –””

však kvete po svém, v osobité kráse –""

He roused up from his rest

teď přerušil svůj náhle klid

and gleefully, up Vilhartice spoke –

hned rozveselen Vilhartice –

““Hold this folk dear, as nought to miss,

„„ach přibliž k tomu lidu hled

and thy affection’s kiss

a přitiskneš svůj k němu ret

thou shalt not more withhold!””

a neodtrhneš více!““