Král Karel s Buškem z Vilhartic

King Charles, with his adviser, Bušek old

teď zasedli si k dubovému stolu –

of Vilhartice, sat by oaken table –

ti dva už pili mnohou číši spolu

many a draught they shared, inseparable,

a zapěli si z plných plic.

and heartily gave voice to songs untold.

„Nuž dej sem zlaté číše, páže,

“So, page, bring golden goblets here,

a nalej vína – dolej výš –

and pour the wine out – brimming full –

dnes, pane Bušku, čehos zvíš!“

Now, trusty Bušek, you’ll be schooled!”

král Karel vesel káže.

quoth Charles, in mirthful sneer.

„Zde po tom víně, Bušku, slyš,

“This here wine, Bušek, pay good heed,

domácí slunce naše vloni hrálo –

our sunlight here at home did gild last year –

toť první víno, které v Čechách zrálo –

these very first Czech grapes raised for good cheer –

aj tedy vzhůru, pijme již!“

let’s raise our cups, to drink proceed!”

A pili – král však náhle prsknul –

They did – the king spat, grimacing –

„To že je víno? tenhle kvas?

“What wine is this? Such dregs? Such bile?

vždyť křiví ústa, láme vaz!“

It makes the mouth cringe, deadly vile!”

a zlostně rukou mrsknul.

Irate, his hand did fling.

„Eh – vezu révu z Burgund sem,“

“Oh – why, from Burgundy I brought

král dál a dál si v zlosti svojí vede,

the grapevines here,” the king berates his deeds,

„a takovouhle peluň mně z ní svede

“to see them turned into such bitter weeds

ta velebená česká zem!

by vaunted Czech soil, highly sought!

Jsem přesvědčen, když broskve vsadím,

I have no doubt, if peaches one proposes,

že sčesám trpké trnky z nich,

to grow here, all one gets is the odd sloe,

a chceš-li sklidit pustý smích,

and if thou wouldst contemptuous laughter know,

zde růže sázet radím!

I tell thee, here plant roses!

Však jaká země – taký lid!

And not only the land – the people, too!

vás kdyby učit chtěli všichni svatí,

If all the saints were to come here to preach,

zda všimnou si jich Češi paličatí –

would stubborn Czechs be moved, now that is rich –

buď svatý rád, když není bit!

a saint would gladly pass unbattered through!

Jak bych zde mlátil otep slámy!

With barren straw, no threshing gleans the grain!

Nechť chci co chci, za krátký čas

Want what I may, it comes back swift,

se všechno jinak zvrtne zas –

for all my pains, I get short shrift –

mám já to bídu s vámi!“

Nought here to entertain!”

Přec zase číši k ústům zdvih‘,

And yet the goblet comes back to his lips,

a napiv se své velké dobré oči

and having drunk, he turns his kindly gaze

teď kradmo přes stůl po soudruhu točí,

furtively where his good companion stays,

ten však je jako pěna tich.

who pensive silence keeps.

Jen – aby marně nezahálel –

Only – so as his tongue to hold –

pan Bušek máčel zub a pysk

Bušek did wet his lips, reclined,

a víno ku půnebí tisk‘

against his palate pressed the wine,

a po jazyku válel.

with it, his tongue cajoled.

„Ba je to bída,“ děl zas král

“Good grief, alack,” the king went on to say

a rychle zavdal sobě vína znovu,

while swiftly beckoning for some more wine,

tak rychle, jak by bránil zlému slovu;

in haste, as if to thwart impending whines;

však kolem úst již úsměv hrál.

but a smile on his lips did play.

„Mám žízní umřít? – na mou víru,

“Am I to die of thirst? – and how,

Ty‘s oslep‘, páže – nevidíš,

thou must be blind, page – I decree

že přede mnou je prázdná číš? –

my cup is empty, can’st thou see? –

a dej mi dobrou míru!

and don’t hold back, for now!

Pij, Bušku – již se nezarmuť –

Do drink up, Bušek – do not fret –

a poslyš, co Ti král Tvůj moudrý praví:

and listen well, to what thy wise monarch states:

můj jazyk je jak známo vybíravý –

I, as thou know’st, have quite selective tastes –

a našel již v tom víně chuť.

and I have found a taste for this wine, yet.

Víš – zkoumat třeba, Bušku milý!

One must – explore, my trusty Bušek, hark!

to víno má svůj zvláštní ráz,

This wine does have its quirky flavour,

zprv trpké, ale milé zas –

bitter at first, then fine to savour –

my, myslím, se už vpili!“

we have, it seems, now found its mark!”

„„Nu vidíš, králi: tak náš lid!

““My king, indeed: it does our folk attest!

Má duši zvláštní – trochu drsná zdá se –

Peculiar souls – somewhat uncouth, one finds –

však kvete po svém, v osobité kráse –""

to blossoming in their own ways inclined –””

teď přerušil svůj náhle klid

He roused up from his rest

hned rozveselen Vilhartice –

and gleefully, up Vilhartice spoke –

„„ach přibliž k tomu lidu hled

““Hold this folk dear, as nought to miss,

a přitiskneš svůj k němu ret

and thy affection’s kiss

a neodtrhneš více!““

thou shalt not more withhold!””