A Andor Németh
Jsem básník - a nač hlavu plésti
má sama poesie mně?
Sí, soy poeta, ¿pero a mí que puede
Nemá se přece k nebi vznésti
interesarme la poesía en sí misma?
hvězda na noční hladině.
No sería tan bello si la estrella
del río nocturno subiese al cielo.
Čas zvolna vytratí se někam,
pohádky nejsou stravou mou.
El tiempo fluye lento, despacioso.
Já skutečný svět chtivě srkám
No cuelgo de la leche de las fábulas
s oblohou navrch zpěněnou.
pues sorbo un mundo puro, verdadero,
coronado por un cielo espumoso.
Krásný to pramen - na koupání!
Klid se strachem se objímá
Bello es el manantial, ¡bañarse en él!
a v pěnách vzniká štěbetání,
Mientras la calma y el temblor se abrazan,
jež lahodnost i moudrost má.
entre la espuma nace, inteligente,
la dichosa, feliz conversación.
Co je mi po básnících kolem?
Potřísněni po klíční kost
¡Y qué me importan los demás poetas!
lží obrazů a alkoholem,
Que hasta la misma pechuga se ensucien
nechá předstírají zmámenost.
y que finjan estar muy embriagados
de imágenes fabricadas y alcohol.
Vykročím z dnešní krčmy hnusné
k lidskému rozumu, ba dál!
Yo dejo atrás este bar del presente,
Svobodnou myslí nelžu hnusně,
dejo atrás la razón, y ¡mucho más!
abych se sluhou, hlupcem zdál!
¡Qué vil sería si fingiera ser,
con mi mente tan libre, un criado estúpido!
Jez, pij a spi a miluj zplna!
Vesmírným vzdoruj oblastem!
¡Que comas, bebas, abraces y duermas!
Aniž snad sykaje a kina
¡Y que te midas con el universo!
sloužím zlým, podlým mocnostem.
¡Ni aún a regañadientes serviré
de criado a los pobres opresores!
Nesmlouvat! – at jsem štasten zplna!
Jinak mne kdekdo tupit smí,
¡No hago pactos! ¡Déjame ser feliz!
cejch dá mi mnohá rudá skvrna,
Si no, cualquiera a mí me ofendería,
horečkou míza vyschne mi!
alguien me encontraría manchas rojas
Nezavru hrdá ústa za nic,
y absorbería la fiebre mis savias.
povedu stížnost k vědění.
Století ke mně zří, mně straníc,
No, yo no cierro mi boca litigante.
při pluhu rolník o mně sní,
A la razón me quejo de mis penas.
El siglo me contempla, protector.
a vytuší mne dělník tělem
El labrador, arando, piensa en mí.
v přestávce dvou gest ztrnulých,
u kina na mne podvečerem
El cuerpo del obrero me presiente
čeká hoch v šatech chatrných.
entre dos movimientos secos, rígidos.
Por mí espera en la puerta de algún cine,
Kde řád mých veršů od sebranky,
de noche, el mozalbete mal vestido.
sražené v houf, je napadán,
bratrské vyjíždějí tanky,
Y donde batallones de granujas
aby můj rým zněl rozhoupán.
van contra mis poesías enfiladas,
se echan a andar los tanques fraternales
Dospělý - pravím - není člověk!
a traquetear mis rimas por el mundo.
Ač si to myslí, velikáš.
Nechi tedy jeho rodičové:
Esto digo: que aún no es grande el hombre,
duch, láska - nad ním drží stráži
aunque él, irrazonable, si lo crea.
Que sus padres no le pierdan de vista;
padre y madre:¡la razón y el amor!