Tak sa utápali naše prsty,

Tak stulily se naše prsty,

bozkávajúc sa svojimi dvakrát

líbajíce se dvakrát pěti

piatimi stehnami, ako páriace sa,

svými stehny, jak pářící se

fantastické malé zvieratká,

fantastická zvířátka;

tak sa topili naše prsty

tak dusily se naše prsty

v sebe navzájom nevládne,

navzájem v sobě, nemohoucí,

ako slepí väzni, odsúdení

jak vězni se zbytkem svých nocí,

za tyčami klietky smrti;

v kleci před rozedněním smrti;

a predsa si od našich nežičlivých

a přec od našich závistivců

prsty naše takú minútku ukradli,

ukradly takovou jen chvíli,

že predlhú, šťastnú noc

že šťastnou, nejšťastnější noc

sme za ten čas presnili;

jsme dlouho – k nedosnění – snili;

a potom dve ruky odpočívali

pak obě ruce spočívaly

jedna v druhej nehybne,

nehybně v sobě navzájem

jak dvaja samovražední milenci,

jako milenci sebevrazi,

ktorých už zem spolu halí.

které už oba kryje zem.