Som básnik – básnictvo však samo
Jsem básník - a nač hlavu plésti
pramálo zaujíma ma.
má sama poesie mně?
Či na oblohe žiariť plamom
Nemá se přece k nebi vznésti
aj hviezda nočnej rieky má?
hvězda na noční hladině.
Čas vyparí sa čosi-kamsi,
Čas zvolna vytratí se někam,
za mliekom bájok neblazniem,
pohádky nejsou stravou mou.
pravého sveta dúšok dám si,
Já skutečný svět chtivě srkám
navrchu s nebesami z pien.
s oblohou navrch zpěněnou.
Pekný je prameň! – v ňom sa kúpať!
Krásný to pramen - na koupání!
Len skok, a chvenie, pokojnosť
Klid se strachem se objímá
v objatí sú a z peny stúpa
a v pěnách vzniká štěbetání,
pôvabne múdra štebotnosť.
jež lahodnost i moudrost má.
Básnici iní - čo ma po nich?
Co je mi po básnících kolem?
Špiniaci sa až po prsia,
Potřísněni po klíční kost
nech šaľbou malieb vymyslených
lží obrazů a alkoholem,
a liehmi omamujú sa.
nechá předstírají zmámenost.
Ja prekročím tú krčmu doby
Vykročím z dnešní krčmy hnusné
až po smysel, aj ponad to!
k lidskému rozumu, ba dál!
Nedám sa tupo na spôsoby,
Svobodnou myslí nelžu hnusně,
byť hlupák sluha ledakto.
abych se sluhou, hlupcem zdál!
Jedz, pi, miluj, spi! Ty sa meraj
Jez, pij a spi a miluj zplna!
univerzom, to nech ťa ctí!
Vesmírným vzdoruj oblastem!
Ni syčiac neslúcham ja vera
Aniž snad sykaje a kina
zlé, kaličiace mocnosti.
sloužím zlým, podlým mocnostem.
Nuž nech som šťastný - bez jednačky!
Nesmlouvat! – at jsem štasten zplna!
Inak ma hockto pohaní
Jinak mne kdekdo tupit smí,
a poznačia ma rudé fliačky,
cejch dá mi mnohá rudá skvrna,
v horúčkach miazga vyschne mi.
horečkou míza vyschne mi!
Nezavru hrdá ústa za nic,
Nie, ja už ústa nezapchám si.
povedu stížnost k vědění.
K rozumu vznášam ponosu.
Století ke mně zří, mně straníc,
Storočie, to sa ku mne hlási:
při pluhu rolník o mně sní,
sedliaci, orúc, pri mne sú;
a vytuší mne dělník tělem
mňa tuší telo robotníka,
v přestávce dvou gest ztrnulých,
keď pohne údmi ustato,
u kina na mne podvečerem
pred kinom mňa si čakať zvyká
čeká hoch v šatech chatrných.
chasník, v kabáte obdratom.
Kde řád mých veršů od sebranky,
A oplanov kde stojí tábor,
sražené v houf, je napadán,
postaviť veršu môjmu hať,
bratrské vyjíždějí tanky,
bratské tanky sa ako diabol
aby můj rým zněl rozhoupán.
rozbehnú rým môj rozhučať.
Dospělý - pravím - není člověk!
Ja vravím: Človek ešte nie je
Ač si to myslí, velikáš.
veľký, no predstáv nesmiernych.
Nechi tedy jeho rodičové:
Nech sprevádzajú jeho deje
duch, láska - nad ním drží stráži
láska a duch: sa zrodil z nich!