Örzsébet
Alžběta
Szilágyi
Szilágyi
kirjutas kord kirja,
dopis svůj skončila,
armastus-
slzami
pisaraist
lásky své
läbinisti märja.
i list svůj zkropila.
Pojale
Synovi
kiri sai,
dopisem
Praha linna mingu,
do Prahy poslat chce
rõõmsaid häid
radostné
sõnumeid
poselství
vangipõlve viigu.
do smutku věznice.
„Lapsuke!
„Dítě mé!
Ära sa
Neprchej,
lahku Praha linnast;
z Prahy se nepohni;
lunastan
zvednu tě,
välja su
vykoupím
vangist igal hinnal.
z okovů vězení!
Kulda ja
Zlata i
hõbedat
stříbra dám,
sinu eest ma annan;
co bude žádat svět;
koduteed
o jiném
sinule
nesním, jen,
südames ma kannan.
aby ses vrátil zpět.
Ära sa
Vyčkávej,
lahku sealt,
neprchej,
minu ainus orblaps!
sirotku drahý můj:
Kes mu poeg
kdo mi dá
on, kui õel
syna, když
vandenõu läeb korda?
lstí zmaří život tvůj ?
Andke see
Matyáš
kirjake
Hunyadi
Mátyás Hunyadile,
obdržiž tento list
teistele
osobně
mitte, vaid
do rukou –
isiklikult üle.”
on sám jej musí číst!“ –
Tumedast
Pečetí
vahast lööb
z černého
kirja peale templi;
vosku list uzavře;
palkonil
mužové
ootavad
z čeledi
kuninglikud teenrid.
čekají na dvoře.
„Kes küll viib
„Kdo z vás dřív
kiiremalt
donese
minu kirja Prahha?
do Prahy zprávu mou ?
Vaeva eest
Sto zlatých,
ratsu ja
k tomu kůň,
sada kullast raha.”
bude mu odměnou!“
„Mina viin,
„Mně, paní,
mina võin
svěř psaní,
nädalaga naasta.”
v sedmi dnech budu zpět!“
„Armastav
– „Pro moje
süda teeb
srdce je
sellest seitse aastat!”
sedm to celých let!“
„Mina viin,
„Mne nech jít
sõna toon
a v třech dnech
kolme päeva jooksul.”
zpět jsem jak vichřice!“
„Armastav
„Pro můj žal
süda teeb
budou to
sellest suisa kolm kuud!”
celé tři měsíce!“
„Issake,
„Bože můj,
issake,
Bože můj,
miks mul pole tiibu,
kéž bych směl křídla mít,
emalik
abych moh
igatsus
mateřské
kõigist rutem liigub!” —
touhy spěch dohonit!“
Tuleb nüüd,
Do výšin,
tuleb nüüd
do výšin
mustasulgne kaaren;
hle, černý havran vzlét;
Hunyadi
podobný
kilbi peal
do erbu
istub tema naaber.
kdys Hunyadimu sed!
Laskus ta,
Z oblaků
laskus ta
ztemnělých
mustast keeristormist,
jako vichr se snes,
haaras siis
matce list
sõnumi
vyškubl,
otse ema sõrmist.
k nebi se rychle vznes.
„Kiiresti
„Chyťte jej,
järele!…
chyťte hned!
Võtke kiri linnult!”
Hleďte mu dopis vzít!“
Tuhanded
Dav se hne,
jooksevad
vyběhne
püssiga ta kannul.
havrana sestřelit.
Linde nad
Ne jeden,
lasevad
na sto však
maha mitmeid sadu:
havranů mře v ten den;
salaja,
beze stop
jäljetult
pravý z nich
kirjaviija kadus.
zmizel jak noční sen.
Õhtuni
V lesích jej
metsas kütt
nechytí,
tühja taga ajab:
byl den už zhasíná;
südaööl
na půlnoc
koputus
klepe kdos
lese aknal kajab.
na okna vdovina.
„Kes seal on?
„Kdo je tam?
Mis seal on?
S čím jde k nám?
Mustasulgne kaaren!
Toť havran za okny!
Tal on veel
V zobáku
kiri või
ještě má
selle moodi poogen.
list můj – či podobný!
Punane
S rudou je
pitsat peal,
pečetí,
peenelt voldit kiri:
něžně složen jak kdys!
õnnistet,
Požehnán,
õnnistet
požehnán
on see käekiri!”
buď jeho rukopis!“