I.
1
Want dan worden alle dingen verlaten.
Neb všechno zde má opuštĕno být.
De stilte der hemelen raakt los, voorgoed, van
Už oddĕleno ticho v nebesích
die der gevallen landen, op het einde van de wereld,
a ticho zemí, jež jsou svĕta kraj,
zoals ook van de stilte der hondenhokken.
navždy. Buď zvlášť i ticho bud, tĕch psích!
In de lucht een vluchtende vogelschaar.
I spatříme, jak slunce vychází,
We zien straks de opgaande zon,
když vzduchem prchá pryč za ptákem pták…
stom als een krankzinnig pupilgat en.
Nĕmé, jak pominutá pupila.
als een loerend wild dier, rustig.
Jak číhající šelma, klidné tak.
Ik echter, wakend in mijn ballingschap,
Já, bdící ve vyhnanství tuto noc,
want hoe zou ik die nacht ook kunnen slapen,
kdy z lůžka spánek odejde mi zas,
woel als een boom met duizend bladeren
se třesem zazmítám a promluvím
en spreek zoals een boom, bij nachttij:
jak strom tisícem listů v noční čas.
Kennen jullie het trekken der jaren
Znáte krok roků? Jak jde roků krok
langs gekreukte velden, de stromende tijd?
po polích zválených od vĕčných bĕd?
En begrijp je ook de rimpels der sterfelijkheid,
A vrásky od pomíjivosti? Hřbet
op mijn handrug de verweerde lijnen?
mé ruky udřený jak koňský hřbet?
Weet je een naam voor zo’n eenzaamheid?
A jmĕno pustoty a siroby?
En weet je welke pijn hier
A bolest, jaká temnotami tich
op gespleten hoeven en vliezige poten
tu dupe na svých prasklých kopytech
door het eeuwige donker treedt?
či šlape na svých nohou blanitých?
De nacht, de koude, de kuil,
Noc, zimu, jámu? Hlavu vĕzňovu
het wegdraaien van een geschoren hoofd,
pootočenou bez vší nadĕje
kén je ook de verkleumde troggen en
šikmo a nikam, znáte ztuhlý žlab,
het in diepste diepten sluimerende leed?
trápení z hlubin svĕta, znáte je?
De zon is op. Een handvol bomen, zwart en dood
I vyšlo slunce. A tmavý sám bez lesa,
tegen de lucht van kwaad infrarood.
prut stromu… Infračerveň: Vzteklá nebesa.
Zo ga ik. Alom vernieling.
A takto se vydávám zkáze vstříc.
Zo stapt een mens voort, zonder geluid.
Jde bez hlesu človĕk. Tím bezcestím.
Bezit niets. Zijn schaduw.
Má hůl. A šat vĕzeňský.
Een stok. Zijn kamppak. Huid.
Jinak nic. Už jen stin.
II.
2
Hiervoor leerde ik lopen! Voor deze
Tak proto jsem se učil chodit! Pro ty
late, bittere gang.
své tolik pozdní, tolik hořkĕ kroky!
En straks wordt het avond. Nacht-slijk
Pak přijde večer, ztuhne na mnĕ noc
koekt op mij aan en ik sla onder dichte wimpers
i se svým blátem, a já pod víčky
dit trekken verder gade, de koortsige
dál střežím horečnatĕ tažení:
kleine bomen met hun tere takjes.
stromky i nejdrobnĕjší vĕtvičky.
Het hete bosje, blad voor blad.
List po listu ten žhavý, malý les –
Ooit lag hier het paradijs.
už celý les tu… Zde stál kdysi ráj.
In halfslaap komt de pijn weer:
Žal polosnem se vrací: šumĕní,
ik hoor zijn machtige bomen!
jež v rajských korunách se probírá.
Terug wilde ik, eindelijk terug,
Toužil jsem – domů. Konečnĕ zde být.
zoals ook Hij weeromkwam in de Schrift.
I on se v Bibli vrátil přes dáli!
Op het erf mijn gruwelijke schaduw.
Na dvoře zas jen ten můj hrůzný stín.
Verweerde stilte, oude ouders in het huis.
Udřené ticho, dům, v nĕm zestárlí
Daar komen ze al, roepen mijn naam, huilen,
rodiče, a už jdou, už sevřou mĕ
de stakkers, en omhelzen mij strompelend.
do vetché náruče, už přetrhne
De oerorde neemt me weer op.
ticho pláč… Zpĕt mĕ vítá dávný řád.
Ik leun over windkoele sterren –
Lokty opřen o hvĕzdy vĕtrné:
Kon ik je nu maar spreken
Kéž s tebou, kterou jsem mĕl kdysi rád,
die ik zo liefhad! Jaar na jaar
bych promluvit smĕl! Jenom jedinkrát.
bleef ik het herhalen, zoals een kind dat in
Rok za rokem jsem opakoval to,
een spleet van de schutting huilt:
co dítĕ svĕřuje do škvíry vrat
de langzaam stikkende hoop
plaňkových, šeptem, s pláčem. Nadĕji,
dat ik eens terugkwam en je zou vinden.
už mizející. Že se vrátím sem,
Je nabijheid klopt in mijn keel.
najdu tĕ. Blízkost tvá mi zrychlila
Ik ben als een wild dier, zo angstig.
tep, jako šelma vyplašený jsem…
Je woorden, de taal der mensen
Tvá slova neznám, ani lidskou řeč.
spreek ik niet meer. Er leven vogels
Hle - ptáci. Volným vzduchcm letĕl si
die nu met splijtend hart vluchten
za ptákem pták. Dnes divĕ prchají
onder een hemel in vuur en vlam.
pod nebem, planoucími nebesy.
Verlaten latten staan in een gloeiend veld
Stesk planĕk v žhnoucím poli vetknutých,
en roerloos brandende kooien.
hořící klece, prázdno na sutích.
Ik versta de menselijke taal niet
A já, já nerozumím lidskĕ řeči,
en ik spreek niet wat jij spreekt.
tvůj jazyk neznám… Je osiřelejší
Mijn woorden zijn nog daklozer dan het woord!
mé slovo než slovo. Já ani slov
Ik heb niet eens woorden.
už nemám.
A zlá tíha přilnavá
Een vreselijk gewicht
se bortí se vzduchem a do ticha
glijdt af langs de hemelboog.
své zvuky tĕlo vĕže vydává.
Het lichaam van een toren geeft geluid.
Ne, nikde nejsi. Jak je pustý svĕt.
Je bent nergens. Wat is de wereld leeg.
Zapomenutá židle vedle mĕ.
Tuinstoelen, een ligstoel, daar. Vergeten.
Řinčí můj stín na ostrých kamenech.
Mijn schaduw rinkelt tussen scherpe stenen.
Jsem unavený. Čním tu ze zemĕ.
Ik ben moe. Een mens die uit de aarde steekt.
3
III.
Že stojím v plném slunci, vidí Bůh.
God ziet mij in de zon staan.
Na kameni můj stín – či teď už ne?
Hij ziet mijn schaduw over stenen en hek.
Na plaňkách plotu, vrat; Bůh vidí stát
Hij ziet mijn schaduw ademloos staan
bez dechu stín v drtičce bezvzdušné.
in de wurgpers van luchtledigheid.
V té chvíli už já budu kámen sám:
Dan ben ik al gelijk een kiezel;
runové písmo, ohyb ztuhlý, tma.
dood plooisel, schets van duizend kerven.
Tvář živých bytostí v té chvíli tam
Dan is al wat van het gezicht der schepsels bleef
jen plnou hrstí drtĕ už být má.
een handvol gruis. Wat scherven.
Ne v slzách; ve vráskách – tvář dávnovĕká.
En in plaats van tranen: rimpels. Over het gelaat
Jen prázdná jáma po ní stéká, stéká…
stromen de lege, lege greppels, traag.