1
I.
Neb všechno zde má opuštĕno být.
Want dan worden alle dingen verlaten.
Už oddĕleno ticho v nebesích
De stilte der hemelen raakt los, voorgoed, van
a ticho zemí, jež jsou svĕta kraj,
die der gevallen landen, op het einde van de wereld,
navždy. Buď zvlášť i ticho bud, tĕch psích!
zoals ook van de stilte der hondenhokken.
I spatříme, jak slunce vychází,
In de lucht een vluchtende vogelschaar.
když vzduchem prchá pryč za ptákem pták…
We zien straks de opgaande zon,
Nĕmé, jak pominutá pupila.
stom als een krankzinnig pupilgat en.
Jak číhající šelma, klidné tak.
als een loerend wild dier, rustig.
Já, bdící ve vyhnanství tuto noc,
Ik echter, wakend in mijn ballingschap,
kdy z lůžka spánek odejde mi zas,
want hoe zou ik die nacht ook kunnen slapen,
se třesem zazmítám a promluvím
woel als een boom met duizend bladeren
jak strom tisícem listů v noční čas.
en spreek zoals een boom, bij nachttij:
Znáte krok roků? Jak jde roků krok
Kennen jullie het trekken der jaren
po polích zválených od vĕčných bĕd?
langs gekreukte velden, de stromende tijd?
A vrásky od pomíjivosti? Hřbet
En begrijp je ook de rimpels der sterfelijkheid,
mé ruky udřený jak koňský hřbet?
op mijn handrug de verweerde lijnen?
A jmĕno pustoty a siroby?
Weet je een naam voor zo’n eenzaamheid?
A bolest, jaká temnotami tich
En weet je welke pijn hier
tu dupe na svých prasklých kopytech
op gespleten hoeven en vliezige poten
či šlape na svých nohou blanitých?
door het eeuwige donker treedt?
Noc, zimu, jámu? Hlavu vĕzňovu
De nacht, de koude, de kuil,
pootočenou bez vší nadĕje
het wegdraaien van een geschoren hoofd,
šikmo a nikam, znáte ztuhlý žlab,
kén je ook de verkleumde troggen en
trápení z hlubin svĕta, znáte je?
het in diepste diepten sluimerende leed?
I vyšlo slunce. A tmavý sám bez lesa,
De zon is op. Een handvol bomen, zwart en dood
prut stromu… Infračerveň: Vzteklá nebesa.
tegen de lucht van kwaad infrarood.
A takto se vydávám zkáze vstříc.
Zo ga ik. Alom vernieling.
Jde bez hlesu človĕk. Tím bezcestím.
Zo stapt een mens voort, zonder geluid.
Má hůl. A šat vĕzeňský.
Bezit niets. Zijn schaduw.
Jinak nic. Už jen stin.
Een stok. Zijn kamppak. Huid.
2
II.
Tak proto jsem se učil chodit! Pro ty
Hiervoor leerde ik lopen! Voor deze
své tolik pozdní, tolik hořkĕ kroky!
late, bittere gang.
Pak přijde večer, ztuhne na mnĕ noc
En straks wordt het avond. Nacht-slijk
i se svým blátem, a já pod víčky
koekt op mij aan en ik sla onder dichte wimpers
dál střežím horečnatĕ tažení:
dit trekken verder gade, de koortsige
stromky i nejdrobnĕjší vĕtvičky.
kleine bomen met hun tere takjes.
List po listu ten žhavý, malý les –
Het hete bosje, blad voor blad.
už celý les tu… Zde stál kdysi ráj.
Ooit lag hier het paradijs.
Žal polosnem se vrací: šumĕní,
In halfslaap komt de pijn weer:
jež v rajských korunách se probírá.
ik hoor zijn machtige bomen!
Toužil jsem – domů. Konečnĕ zde být.
Terug wilde ik, eindelijk terug,
I on se v Bibli vrátil přes dáli!
zoals ook Hij weeromkwam in de Schrift.
Na dvoře zas jen ten můj hrůzný stín.
Op het erf mijn gruwelijke schaduw.
Udřené ticho, dům, v nĕm zestárlí
Verweerde stilte, oude ouders in het huis.
rodiče, a už jdou, už sevřou mĕ
Daar komen ze al, roepen mijn naam, huilen,
do vetché náruče, už přetrhne
de stakkers, en omhelzen mij strompelend.
ticho pláč… Zpĕt mĕ vítá dávný řád.
De oerorde neemt me weer op.
Lokty opřen o hvĕzdy vĕtrné:
Ik leun over windkoele sterren –
Kéž s tebou, kterou jsem mĕl kdysi rád,
Kon ik je nu maar spreken
bych promluvit smĕl! Jenom jedinkrát.
die ik zo liefhad! Jaar na jaar
Rok za rokem jsem opakoval to,
bleef ik het herhalen, zoals een kind dat in
co dítĕ svĕřuje do škvíry vrat
een spleet van de schutting huilt:
plaňkových, šeptem, s pláčem. Nadĕji,
de langzaam stikkende hoop
už mizející. Že se vrátím sem,
dat ik eens terugkwam en je zou vinden.
najdu tĕ. Blízkost tvá mi zrychlila
Je nabijheid klopt in mijn keel.
tep, jako šelma vyplašený jsem…
Ik ben als een wild dier, zo angstig.
Tvá slova neznám, ani lidskou řeč.
Je woorden, de taal der mensen
Hle - ptáci. Volným vzduchcm letĕl si
spreek ik niet meer. Er leven vogels
za ptákem pták. Dnes divĕ prchají
die nu met splijtend hart vluchten
pod nebem, planoucími nebesy.
onder een hemel in vuur en vlam.
Stesk planĕk v žhnoucím poli vetknutých,
Verlaten latten staan in een gloeiend veld
hořící klece, prázdno na sutích.
en roerloos brandende kooien.
A já, já nerozumím lidskĕ řeči,
Ik versta de menselijke taal niet
tvůj jazyk neznám… Je osiřelejší
en ik spreek niet wat jij spreekt.
mé slovo než slovo. Já ani slov
Mijn woorden zijn nog daklozer dan het woord!
už nemám.
Ik heb niet eens woorden.
A zlá tíha přilnavá
se bortí se vzduchem a do ticha
Een vreselijk gewicht
své zvuky tĕlo vĕže vydává.
glijdt af langs de hemelboog.
Het lichaam van een toren geeft geluid.
Ne, nikde nejsi. Jak je pustý svĕt.
Zapomenutá židle vedle mĕ.
Je bent nergens. Wat is de wereld leeg.
Řinčí můj stín na ostrých kamenech.
Tuinstoelen, een ligstoel, daar. Vergeten.
Jsem unavený. Čním tu ze zemĕ.
Mijn schaduw rinkelt tussen scherpe stenen.
Ik ben moe. Een mens die uit de aarde steekt.
3
Že stojím v plném slunci, vidí Bůh.
III.
Na kameni můj stín – či teď už ne?
God ziet mij in de zon staan.
Na plaňkách plotu, vrat; Bůh vidí stát
Hij ziet mijn schaduw over stenen en hek.
bez dechu stín v drtičce bezvzdušné.
Hij ziet mijn schaduw ademloos staan
in de wurgpers van luchtledigheid.
V té chvíli už já budu kámen sám:
runové písmo, ohyb ztuhlý, tma.
Dan ben ik al gelijk een kiezel;
Tvář živých bytostí v té chvíli tam
dood plooisel, schets van duizend kerven.
jen plnou hrstí drtĕ už být má.
Dan is al wat van het gezicht der schepsels bleef
een handvol gruis. Wat scherven.
Ne v slzách; ve vráskách – tvář dávnovĕká.
Jen prázdná jáma po ní stéká, stéká…
En in plaats van tranen: rimpels. Over het gelaat
stromen de lege, lege greppels, traag.